Hooligans

Matt Buckner je jedním z nejlepších studentů žurnalistiky na Harvardu, ovšem krátce před promocí je neprávem obviněn z přechovávání drog a vyhozen. Jelikož zrovna nemá přesnější představu o budoucnosti, navštíví sestru Shannon, žijící se svým manželem v Londýně. Když ho krátce po příjezdu vezme švagrův bratr Pete na fotbal, objeví užaslý Američan, že sportovní fandění lze provozovat mnoha způsoby, o nichž doposud neměl nejmenší tušení. Myšlenka, že pojem „podpora oblíbeného týmu“ může znamenat usilovné zdolávání nespočetných pint piva a následné brutální rvačky s příznivci konkurenčních klubů, ho nejdřív pořádně vyděsí, rychle si ale na nové prostředí zvykne. Poté, co projde několika krvavými křty, přijme ho Peteova skupina (fanoušci klubu West Ham) za rovnoprávného člena. Permanentně potlučený Mat si toto anglické dobrodružství, které chápe jako poněkud drsnější formu adrenalinového sportu, ohromně užívá. Až pozdě si uvědomí, že spanilé jízdy na vlnách testosteronu a alkoholu mohou mít tragičtější důsledky než jen příjemnou ventilaci agresivity a sem tam nějaký šrám.

Poněkud zvrácené prostředí fotbalových „fanoušků“, kteří přes týden žijí jako spořádaní občané, aby se o víkendu změnili v bandu agresivních grázlů, má pro filmové tvůrce stále silnou přitažlivost. Stačí si jen vzpomenout na český Non plus ultras

z loňského roku nebo o poznání plnokrevnější snímek Nicka Lovea Hooligans, který měl u nás DVD premiéru loni v březnu. Skoro to vypadá, že se o fotbalových výtržnících točí víc filmů než o tomto světově nejrozšířenějším sportu samém. Německá režisérka Lexi Alexanderová ozvláštňuje svůj snímek tím, že své zkoumání kořenů sportovního výtržnictví vede z pohledu člověka zvenčí, jehož začnou morálka a život fotbalových pouličních rváčů neodvratně přitahovat. Usilovná snaha tichého a nevýbojného Matta stát se jedním ze skutečných „fandů“, aniž by například o fotbalu cokoliv věděl, dává příběhu poměrně zajímavé a temné vyznění, které se tak trochu blíží myšlenkovému podhoubí, z něhož vzešel Klub rváčů. V tomto ohledu bylo obsazení Elijaha Wooda vynikajícím tahem, protože s jeho vizáží permanentně zasněného idealisty si skutečně lze jen těžko představit křiklavější protiklad k obrazu typického fotbalového chuligána. Naproti tomu Pete Dunham v podání slibného anglického herce Charlieho Hunnama i celá jeho banda, ať se tváří sebeurputněji, působí příliš klukovsky roztomile, což dost kazí režisérčinu snahu o realistický a syrový dojem. Obzvláště to vynikne při srovnání s Geoffem Bellem, jenž ztvárnil vůdce konkurenční bandy fanoušků Millwallu způsobem, z něhož skutečně mrazí. Přesvědčivosti snímku příliš neprospívá ani přehnaně patetická vážnost, která občas zazní z dialogů nebo Mattova komentáře v pozadí. O co přirozeněji působilo nedramatizované přiznání jednoho z protagonistů Hooligans Nicka Lovea, že pochlastávání a mlácení druhých lidí mu přijde jako nejlepší způsob, jak zabít neděli. Připočteme-li ještě pár nelogických dějových obratů, zjistíme, že nejslabší stránkou filmu je scénář, jemuž by evidentně prospěl zásah zkušeného dramaturga. Na druhou stranu je nutno zmínit, že scény různých bitek jsou nasnímány patřičně dynamicky a adrenalin z nich stříká víc než z leckterého akčního filmu. Takže i když se ambiciózní pokus Lexi Alexanderové o spojení vizuálně atraktivní podívané s hlubším myšlenkovým poselstvím moc nevydařil, hodně součástí filmu funguje docela dobře, a bylo by proto škoda snímek jako takový šmahem zavrhnout.