Muži v říji

Před Muži v říji měl za sebou dokumentarista Robert Sedláček jediný film, který ovšem patří mezi to nejlepší, co česká kinematografie za poslední roky vyprodukovala, Pravidla lži. Proto překvapil jeho žánrový odklon ke zdánlivě podbízivé a laciné „vesnické komedii“. Jenže toto zdání klame, a ač je sám režisér jakkoliv svérázným elementem, natočil opět snímek, za nějž se česká filmařina nemusí stydět a který konečně dovedl českou hořkou komedii tam, kde měla dávno být.

V zapadlé jihomoravské vísce Mouřínově trpí obyvatelé a hlavně starosta jednou věcí. Ve vsi končí silnice a Mouřínov je tak jakýmsi koncem světa, skrz který nikdo nejezdí. Nicméně díky známým na ministerstvu se podařilo představitelům obce přilákat na místní každoroční mistrovství Evropy ve vábení jelenů premiéra, který by při zatahání za správné provázky mohl dvouproudou asfaltku zařídit. Ale více než o samotné mistrovství zde jde o vztahy mezi jednotlivými obyvateli typické vesnice vystavené tlakům moderní doby a trpící odlivem mladé generace do měst.

Sedláček získává body už scénářem, který netahá za uši a nešustí papírem. Ačkoliv jsou jednotliví aktéři občas vykreslení ad absurdum (stejně jako mnohé události), nikdy nepřekročí onu pomyslnou hranici, kdy snímek začne vypadat nereálně. O něco podobného se snažily žánrově vyhraněnější Bobule a výsledek byl žalostný. Vesnický intelektuál a přeborník ve vábení jelenů i dívek Franta v podání Jaroslava Plesla tak působí lehce přibarveně, ale neztrácí kontakt se skutečnými reáliemi, které Muže v říji ukotvují a dávají jim pocit autentičnosti. Ať jde o místního světáka Reného (vynikající Martin Trnavský) či úspěšného podnikatele se soukromými problémy (druhou hereckou mízu zažívající Jaromír Hanzlík), Sedláček vždy dokáže uprostřed lehce přehnané stylizace vystihnout ten správný bod, kdy diváka utvrdí v tom, že tyto postavy mohou reálně existovat a my nesledujeme pouhé charakterové hříčky fungující jen na papíře.

Humor Mužů v říji je občas drsný a kousavý, přičemž evokuje určitou nesmiřitelnost Dědictví aneb Kurvahošigutentag. Nicméně na rozdíl od něj působí Sedláčkův snímek vytříbenějším a uhlazenějším dojmem, takže nikdo nezamění sžíravou kritiku za prvoplánový humor. Režisér dokáže perfektně vystihnout líný stereotyp moravské vesnice se všemi specifiky a okořenit jej občasným narušením neměnného proudu stále se opakujících událostí. Pak nepůsobí epizodky, jako je odkrytí hřbitova či soupeření o poslední dívku ve vesnici, lacině. Velkou měrou k tomu napomáhalo i to, že Sedláček zjevně držel herce na uzdě a nenechal je takřka v ničem improvizovat a „obohacovat“ své postavy. Dobře pak působí Pavel Zedníček v roli starosty či Martin Huba jakožto lesní filozof a mistr vábení. Zapadnutí do zajetých kolejí se neubránil snad jen Jiří Lábus jakožto ministr a scenáristicky příliš jednostranně působí premiér Igora Bareše. Lze ovšem říct, že zde není malých rolí, neboť kupříkladu i v roli premiérovy ochranky zábavností vyčnívají David Novotný a Igor Chmela a z Pravidel lži navrátivší se Eva Vrbková ukazuje, že by si jí měli čeští režiséři více všímat. Mimochodem v roli jednoho z německých soutěžících na výše zmíněném mistrovství vystupuje i středoevropský expert v kasteologii, profesor Tomáš Durdík.

Hlavním plusem Mužů v říji ovšem je, že jsou vtipní. Vtipní neotřelým, nevulgárním a nevtíravým způsobem, kdy se občas smějete cizímu neštěstí a s nebožákem i trochu soucítíte, kdy se smějete absurditě situace jen proto, že je absurdní a nepůsobí jako laciný scenáristický konstrukt, a občas se smějete i sami sobě, když si tvůrci rýpnou do obecných sociálních návyků Čechů. Většinou se daří do snímku zakomponovat i dramatické scény a závažné motivy, které nepůsobí lacině a zjednodušeně. Díky tomu pak na komedii jinak poměrně neúnosné dvě hodiny svižně plynou a jen výjimečně tempo filmu zakolísá. Výsledkem je pak zábavná tragikomedie z vesnického prostředí, jakých se u nás mnoho neurodilo. Jediné, co trochu zamrzí, je příliš jednostranné vyvrcholení, kdy padouch zůstane ještě větším padouchem a kladný hrdina ještě zesvětlá, což do předchozí kompozice charakterů zahalených v různých odstínech šedi příliš nesedí. Robert Sedláček o sobě sice prohlašuje, že „točí filmy pro sebe a ne diváky“, ale pokud mu zůstane stejný vkus, ani diváci nebudou z kinosálu odcházet nespokojeni.