Sin Nombre

V minulém čísle Cinemy jste si mohli přečíst rozhovor s režisérem Carym Fukunagou, který film Sin Nombre přijel prezentovat do Karlových Varů. Po jeho skončení, když byla všechna nahrávací zařízení vypnuta, se mi Fukunaga svěřil, že mu recenzenti film do očí vychvalují, ovšem když mají následně napsat recenzi, tak kritizují, co jen mohou. Jelikož jste již asi zabrousili na číselné hodnocení (a pokud ne, tak jste tak udělali právě teď), tušíte, že to nebude můj případ. Na rovinu musím přiznat, že sociální dramata o lidech z třetího světa nejsou mým šálkem čaje a často se na ně dívám skrz prsty. Většina režisérů, jež se zabývá touto tematikou, hodně často sklouzává k přehnanému sentimentu a nutí vás, abyste se s jejich postavami a jejich problémy naprosto sžili, popřípadě se na vás snaží významně pomrkávat a na každém kroku upozorňovat na problémy, které má tenhle člověk a tahle oblast. Ne tak Fukunaga. O problematice jihoamerických běženců ví své, neboť inspirací pro jeho první krátkometrážní snímek byla tragická nehoda osmdesáti imigrantů, kteří se udusili v přeplněném a nedostatečně větraném nákladním voze.

V jeho celovečerní prvotině Sin Nombre využil znovu důvěrně známého prostředí ilegální imigrace. Tentokrát ovšem sleduje příběh hned několika postav. Těmi nejdůležitějšími jsou El Casper a Sayra, dva mladí běženci, kteří se dají dohromady při přepadení vlaku. El Casper při něm zabije vedoucího gangu, do nějž se chtěl sám dostat, a zachrání tak Sayře život. Téměř polovina filmu se odehrává poblíž jedoucího vlaku, kdy sledujeme ubíhající krajinu a něčí tvář, jak zadumaně kouká do dáli, popřípadě krátké dialogy o ničem. Nelekejte se však, že Sin Nombre je zamyšlený artový film. Vše je totiž natočeno neuvěřitelně svěže a s neskutečnou lehkostí, ovšem zároveň cítíte v každé scéně citelné napětí a opravdu vás zajímá, co se stane za chvíli. K tomu přispívá i režisérova snaha vytvořit všechny postavy jednak velmi uvěřitelné a také s jasně definovanou příběhovou linkou. První předsevzetí mu vychází skvěle, až na drobné zaškobrtnutí na konci, kdy velice jemně sklouzává do patosu. Skutečně věříte, že takhle nějak by se podobná story mohla odehrávat a reálné postavy by se chovaly v jím nastolených situacích, když ne stejně, tak velice podobně. Ve druhém případě je však na několika místech vidět jasná filmařská nezkušenost, kdy je dějová linka některé z postav přetnuta v polovině a později se už k ní nevrátíme, byť by to z diváckého hlediska bylo jistě velmi poutavé.

Co ovšem potěší velice, jsou jednotlivé herecké výkony. Z těch jsem měl, upřímně řečeno, největší strach, obzvlášť když jsem se dozvěděl, že naprosto všichni herci jsou začátečníci, kteří nemají s filmem pražádné zkušenosti. Kupodivu to naprosto nevadí a veškerá nedotažená gesta či mírně kamenné výrazy okamžitě překousnete, protože si budete připadat co do stránky hereckých výkonů, jako byste se dívali ne na hraný film, ale na dokument. Sice se většině hereckého ansámblu nedá prorokovat nějaká zářná filmová budoucnost, ale svou práci v Sin Nombre odvedli skutečně na jedničku. Stejně tak kamera, o níž se rovným dílem postaral Adriano Goldman spolu s režisérem (a scenáristou) Fukunagou, vytváří velmi dobrý dojem opravdovosti, ale zároveň, což je trochu překvapivé, i relativně vysokého rozpočtu. Celkové náklady na film se totiž pohybovaly v řádech statisíců dolarů, ovšem Sin Nombre bez sebemenšího zaváhání snese srovnání s mnohamilionovými produkcemi. Díky chytrému využití úhlů pohledu kamery, které vypadají velice efektně, byste si obrazy z některých scén s chutí pověsili zarámované na zeď. Svou roli v tom hraje samozřejmě i neokoukané prostředí Jižní a Střední Ameriky, kdy se natáčelo v nijak neupravovaných exteriérech, a na výsledku je to, v dobrém slova smyslu, znát. Těm z vás, kteří žehrají nad přemírou mnohamilionové hollywoodské produkce nad zajímavými alternativními snímky v našich kinech, už pravděpodobně nemusím více říkat, protože právě běžíte pro lístek. Vy ostatní byste však udělali velikou chybu, pokud tento svěží snímek, který sklízel ovace publika na nedávném festivalu v Karlových Varech, necháte bez povšimnutí prosvištět kolem sebe.