Zažít Woodstock

Retro dnes letí a neodolal ani režisér Zkrocené hory Ang Lee. Ten si pro své zamyšlení o svobodě a závislosti zvolil slavný Woodstock a s jeho pomocí odvyprávěl, jak má ve zvyku, krajně neasijsky příběh jednoho mladého kluka, který zahýbal polovinou Spojených států a ve skutečnosti se vlastně jen snažil vyrovnat s poněkud despotickou matkou. Ta vede zablešený motel v naprostém zapadákově a finance na jeho provozování došly jak jí, tak jejímu nešťastnému manželovi, ale hlavně i synu Elliotovi, který v rodinném podniku bez budoucnosti utopil celé jmění a místo vytoužené cesty do Kalifornie sedí doma a snaží se motel zachránit. Vše se mění ve chvíli, kdy Elliot zjistí, že organizátoři Woodstocku hledají novou lokalitu, protože z té dohodnuté je místní sbor bdělosti vyhodil. A tak do města najednou míří několik set tisíc lidí s morálkou, která je pro místní konzervativní občany více než volná.

Ang Lee zde dokazuje, že je i přes Tygra a draka zcela tradičním hollywoodským režisérem, který uznává některá tradiční klišé a jen občas rád provokuje – což se mu ovšem díky stále uvolněnějším náladám v oblasti sexuality Hollywoodu už moc nedaří. Což je vlastně dobře a promítá se to i do Zažít Woodstock, protože těch pár štouchanců vyznívá v atmosféře Woodstocku zcela přirozeně a v rámci kinematografie jen lehce netradičně (to když gay Elliot objeví svého idola – svalnatého dělníka, který jako by utekl ze scénáře pornofilmu – a zamilovaně se s ním líbá). V Zažít Woodstock totiž nejde o nějak složitě koncipovaný děj, primární jsou zde osobní prožitky, emoce a lehce poletující motiv závislosti (na někom a ne něčem!) a osvobození se od předsudků i oné závislosti. Prim zde samozřejmě hraje matka v podání Imeldy Staunton, která si vystřihla další nesnesitelnou babiznu. Tvoří vlastně středobod Angova vyprávění, magnet, který k sobě přitahuje jak Elliota, tak jeho rezignovaného otce a oba devastuje. Jenže zatímco jeden chce konečně vzlétnout z rodného hnízda bez koule na noze, ten druhý v perfektně natočené scéně na otázku, proč s ní zůstává, s upřímnou a prostou přirozeností konstatuje „Miluju ji“, což je vlastně jediným konkretizujícím prvkem režisérova vyprávění.

To se totiž v druhé polovině rozmělňuje na sérii drobných epizodek a nekonečnou cestu přímo k pódiu. Motiv koncertu bez toho, aby se samotný koncert ukázal, je skvělý, nicméně ona rozmělněnost už tak dobrá není. Občas funguje, občas ne. Většina na začátku předestřených postav (Jeffrey Dean Morgan překvapivě opouští svou zajímavou postavu hned, mnoho dalších aktérů už se nikdy neobjeví) mizí v proudu lidí mířících na Woodstock. Největší škoda je transsexuála Vilmy v podání Lieva Shreibera, který slouží jako mentorský hlas rozumu a je jednoznačnou jedničkou celého snímku, z velké části i díky hercově charizmatu. Problém je, že bezdějovost funguje jen zčásti. Některé momenty jsou sice emocionálně sugestivní, ale vlastně v tom všem pinožení „za pódiem“ hrají jen okrajovou roli a divák chtivý nějakého rozuzlení či rozvíjení již naznačených motivů bude poněkud rozladěn. Tento film je o prožívání a samozřejmě nejvíc z něj budou mít fanoušci Woodstocku a dané hudby. Mnohé zmizení Vilmy doslova rozladí a pozoruhodná postava Emila Hirsche jakožto veterána z Vietnamu, který hledá rozhřešení, jej nahradí jen zčásti. Na druhou stranu, všichni jsme asi rádi, že Dan Fogler, ač vede svérázný taneční sbor, který se během představení zcela odhalí, nechá některé své partie zakryty a postupně zmizí spolu s ostatními, Woodstockem odvátými postavami. Toto mizení prostě nemusí každý divák překousnout a rozhodně mu to nejde vyčítat. Mnozí si totiž po skončení filmu řeknou: „A o čem to sakra bylo?“ Znamená to jen, že si ve filmu nenašli to, co nabízí jen určitým jedincům. Z hlediska cílové skupiny je vlastně Zažít Woodstock dosti vyhraněným filmem, a pokud vám nesedne, rozhodně není ničí právo nad vámi ohrnovat nos. Prostě to, co Ang spřádá a city na které útočí, nemusí být nutně v „genetické“ výbavě daného člověka. Zápletka je klišé, drogy, otevřená sexualita a homosexuální tematika působí, jako by šly vstříc stále početnějšímu liberálnímu publiku. Ale zároveň Ang dostal do filmu něco nepopsatelného, kus té nálady obklopující Woodstock, jež ukazuje, že vlastně o to hraní tu vůbec nejde a hlavní je celá ta svérázná a různorodá skupina, v níž drtivá většina ví, že neuvidí jediného zpěváka, ale jede sem právě kvůli stejným lidem. I proto se drží mé závěrečné hodnocení při zdi, protože tento snímek je hodně subjektivní a vynést prostý číselný ortel je zotročením celého toho svobodomyslného kolosu. Někomu prostě sedne a někomu ne a ani jeden se ve svém soudu nemůže mýlit.