recenze / Jánošík

Jánošík

Jánošík

Rozvleklé bourání legendy o jednom národním hrdinovi

V celkovém pořadí čtvrtý celovečerní hraný film o legendárním zbojníkovi (když nepočítáme animovaného Zbojníka Jurka) budil očekávání dlouhá léta, a působí proto tak trochu jako vymodlený film. Jeho natáčení bylo zahájeno v roce 2002, ale po realizaci více než třetiny snímku se vše pozastavilo kvůli odstoupení jednoho z partnerů. Pokračování na sebe nechalo čekat poměrně dlouho, znovu si – stále titíž – herci oblékli historické kostýmy až v létě loňského roku. Otázka, která se nabízí, je, zda se čekání vyplatilo a více než sedmiletá práce se zúročila. Nejvýstižnější a přitom slušnou odpovědí by bylo asi rozpačité odkašlání…V novém zpracování Jánošíka se spojuje několik výrazných slabin i silnějších momentů. Bohužel prvně jmenované silně převládají. Začněme tím, co je dobré. Ve své podstatě je to určitě pokus o nový a netradiční pohled na legendární postavu. Z dob socialismu jsme ho byli zvyklí brát takřka jako soudruha nebo alespoň jako lupiče-džentlmena a v lidové tradici zase převládá takřka coby nadpozemský superman. Ani jednu z těchto podob nám naštěstí film Agnieszky Holland a její dcery Kasii Adamik nenabízí. Snaží se nám Jura Jánošíka přiblížit z lidské stránky. Mají k tomu nádherné reálie: krásnou slovenskou přírodu a některá historická místa. Jenže bohužel ani v sebeatraktivnějších kulisách nemůže fungovat tak slabý, rozvleklý a místy pocitově chaotický scénář, podle kterého byl film natočen. Prakticky nedává žádnou možnost s hlavním hrdinou se jakkoli sblížit. Osudové události nepředkládá jako osudové a akční scény, jaké se v případě filmu o zbojníkovi nabízejí, jsou pojaty stylem amatérského folklorního festivalu. Asi se i vám občas stává, že při sledování nějakého filmu v kině jaksi automaticky šmátráte rukou vedle sebe po ovladači, abyste spustili rychlopřevíjení. U Jánošíka se vám to, zejména v první polovině takřka dvouapůlhodinového filmu, přihodí poměrně často.Jánošíka zastihujeme ve chvíli, kdy je jedním z rozprášených povstalců Františka Rákocziho II. Po zajetí císařskou armádou je donucen vstoupit do armádní hradní stráže. Během jedné hlídky osvobodí uvězněného zbojnického kapitána Tomáše Uhorčíka. Ten ho za odměnu nechá ze služby vyplatit a poté, co se Juro vrátí domů a chce žít poklidným pasteveckým životem, nabídne mu, aby se ke zbojníkům připojil. Jánošíkovi se moc nechce, ale tak nějak se nechá přemluvit… takže ke zbojničení rozhodně nepřijde z nějakých ušlechtilých pohnutek ohledně sociální spravedlnosti. Uhorčík se mezitím pomocí falešné matriky uchýlí do ústraní, aby vedl klidný rodinný život, a Jánošík se svými chlapci (žádní výrazní klaďasové to taky nejsou) přepadá kočáry bohatých, občas svede nějaký ten čestný souboj a sem tam mívá zajímavé vize (to, že rád žvýká trávu, s tím nemá nic společného, je to jiná tráva, než by vás zrovna teď napadlo). Takřka montypythonovsky působí scéna z vězení, kde si společně s Uhorčíkem vykládají, že se oba vlastně dostali k loupení jako slepí k houslím…Autorka scénáře studovala několik let archivní záznamy a dokumenty a základ příběhu prý tvoří reálné životní osudy zbojníka. Je možné, že to všechno tak nějak i bylo, jenže podtitul „pravdivá historie“ se nemusí vždycky snášet se schopností držet dramatickou dějovou linii. Jánošík není ani dobrodružný film, ani kvalitní životopisný film. Je to nedotažená demytizace legendy, během níž máte často pocit, že sledujete nějaký etnografický dokument. Spousta scén je zde nadbytečných a docela mě vyděsila informace, že kromě filmu vznikl i čtyřdílný televizní seriál, což znamená, že existuje ještě něco mnohem roztahanějšího. Postavy jsou jen tak načrtnuté, je jich moc a kromě pár výjimek jsou divákovi celkem lhostejné. Abych nekřivdil, pár zajímavých a silnějších scén film obsahuje: osud zbojníka Mikuláše, scéna Huncagy a jeho ženy-čarodějky nebo neúmyslné zabití jednoho ze zbojníků a jeho následky. To jsou momenty, kdy většinu času uspávaná pozornost zbystří, ale je jich málo.Aby film o legendární postavě fungoval, musí být charizmatický její představitel. Při vší úctě k Václavu Jiráčkovi, on potřebné charizma pro slavného hrdinu nemá, maximálně tak přitažlivou tvář. Jeho Jánošík je vnitřně rozháraný introvert a flegmatik, který ke svému osudu nepřistupuje s vůlí a odhodláním a sem tam mívá záblesky dobročinnosti. Dialogy, které pronáší, působí prkenně, a kdyby se po tatranských kopcích pohybovala kartonová figurína, moc by se tím nezměnilo. Když ho nakonec nabodnou na hák, máte ho na háku také. Pozor, není to ale podle mě výlučně hercova chyba, ta spíš tkví ve scénáři a v netradičním pojetí postavy ze strany tvůrců. Ani z ostatních hereckých výkonů žádný nezaujme a zapomenete na ně po odchodu z kina. Ranou do vazu a posledním hřebíčkem do rakve, co se týká herců, je nadabování filmu do češtiny, které působí místy nechtěně sebeparodicky a ochotnicky.Za většinou dějových zvratů ve filmu vězí ženy. Také Jánošík doplatí na to, když se chce podělit o svoji volbu být spořádaným občanem a dobrým manželem a otcem – pověstného hrachu sypaného pod nohy se tedy nedočkáte. Obávám se, že přísloví „cherche la femme“ platí i ohledně důvodů, proč tak dlouho očekávaný projekt dopadl tak, jak dopadl. Scenáristka a režisérky nabízejí pohled na mužského hrdinu ženskýma očima a chtějí si přitom tak trochu hrát na umění. To nikdy nedopadá dobře. Radši bych se smířil s romanticky pojatým, dynamicky vystavěným příběhem, který by mě do sebe ale dokázal vtáhnout, než s tímto rozplizlým polotovarem bez emocí. Jedna z prvních věcí, které vás ohledně Jánošíka jakožto postavy napadnou, je, že bohatým bral a chudým dával. Nevím, jak drahocenný je váš čas, ale nové zpracování osudů známého zbojníka vám vezme 140 minut a nic zvláštního za ně výměnou nenabídne.

Petr Stránský

hodnocení autora recenze: 40%
hodnocení čtenářů: 46% (28x)
premiéra: 10.09.2009 originální název: JÁNOŠÍK. PRAVDIVÁ HISTORIE distributor: Bioscop

Ohodnotit film:

Slovně hodnotit mohou pouze zaregistrovaní uživatelé. Maximální délka 160 znaků.

Bylo napsáno 0 znaků ze 160.