Lištičky

Au pair Alžběta (23) se zoufale snaží vytvořit si svůj nový domov v Irsku tím, že si chce najít chlapa za každou cenu. Její starší sestra Tina (27), zasnoubená s Irem Stevem (30), jí chce pomoct, cítí, že jí to dluží. Alžběta ale její pomoc kategoricky odmítá a zdá se, že na idylický bezstarostný život Tiny se Stevem žárlí. Od začátku je mezi sestrami něco temného, nevyřčeného, co vytváří obrovské napětí a brání jim přiblížit se k sobě.

A mohli bychom zde uvést celou synopsi snímku, natočeného v česko-slovensko-irské koprodukci. Byly by to ale zavádějící informace. Anoncovaný příběh totiž ve filmu nenajdete. Nenajdete v něm totiž žádný.

Světová premiéra filmového debutu režisérky Miry Fornay Lištičky (absolvetnka filmové režie na pražské FAMU) se uskutečnila na letošním 66. mezinárodním filmovém festivalu v Benátkách. Z italských Benátek míří Lištičky na další významný mezinárodní festival do jihokorejského Pusanu (8.–16. 10. 2009), kde byly vybrány do prestižní sekce World Cinema. A mně je velkou záhadou, čím si to tento film zasloužil.

Před očima diváka totiž probíhá neidentifikovatelný děj, ve kterém skrz naskrz nesympatická hlavní hrdinka neustále pobíhá z místa na místo, dělá nepochopitelné věci a diváka napadá, je-li vůbec svéprávná. Proč dělá ten nebo onen krok a rozhodnutí, to je otázka, která zůstává nezodpovězena.

„Přestože hlavní téma filmu vypovídá obecně o dozrávání mladé dívky, jde ruku v ruce s otázkou sexuality. Film pojednává o sexu nikoli jen jako o jednom aspektu lásky,“ říká režisérka Mira Fornay. Ale, vážení diváci, o sexu to není. O lásce už vůbec ne. Pravda, několik sexuálních aktivit hrdinů ve snímku uvidíme, ale jsou veskrze banální, bez většího významu, respektive – bez pochopitelného významu.

„Mým cílem je vyprávět jednoduché drama dvou sester se silným emocionálním apelem a s pomocí čistého a atraktivního vizuálního stylu,“ uvádí dál režisérka. Ale opět chyba lávky (nebo látky?). Drama se silným emociálním apelem totiž také neuvidíte. Pokud vám ovšem jako drama nepřipadá, když slovenská dívka prchá tu od muže, tu od sestry (aby se k nim v příští scéně sama nutila zpět) za občasného vyštěknutí lišky mimo záběr.

„Alžbětina neschopnost komunikovat se sestrou a najít své místo ve vnějším světě skončí až s příchodem pasivní Ducky. Díky ní je Alžběta schopna vidět samu sebe z odstupu, analyzovat své reakce a přijmout odpovědnost za vlastní skutky. Alžběta dospívá,“ snaží se vysvětlit režisérka. Jenže – Alžběta neanalyzuje, nedospívá. Pořád je její jednání spíš hodné Chocholouškovy ordinace a pevné nesmlouvavé kazajky než prvních pláten světových festivalů.

Rozhodujete-li se, který film na začátku podzimu navštívit, tak věřte – tento raději ne. Jako důvod snad postačí i fakt, že po dvaceti minutách filmu začala polovina přítomných na projekci sledovat hodinky a svítili jimi ve tmě. Po dalších deseti minutách už všichni tiše prosili, ať to mají za sebou.

Tento film nezachránila ani dobrá kamera, která představí zákoutí Dublinu tak, jak to dokáže možná dokument. Kamera je také jediný důvod, proč filmu dávám 20 % v hodnocení. Ale to je sakra málo.

Drama, kterému se nepodaří dostat k jádru lišky (pardon – pudla), snad ani jako drama nemá být označeno. A tak se Lištičky řadí k těm podprůměrným filmům, na které si, doufejme, za měsíc nikdo nevzpomene.

. Alžběta ale její pomoc kategoricky odmítá a zdá se, že na idylický bezstarostný život Tiny se Stevem žárlí. Od začátku je mezi sestrami něco temného, nevyřčeného, co vytváří obrovské napětí a brání jim přiblížit se k sobě.