recenze / Duše Paula Giamattiho

Duše Paula Giamattiho

Duše Paula Giamattiho

Co se skrývá ve vaší tělesné schránce?

Sny. Zdají se nám každou noc, jenom si je ráno málokdy pamatujeme. Woody Allen si naštěstí sen o tom, že jeho duše má tvar hrášku, pamatoval – a právě tento zážitek světoznámého hollywoodského režiséra posloužil, spolu s mnoha dalšími inspiracemi, jako předloha začínající režisérky Sophie Barthes pro film Duše Paula Giamattiho. Už z názvu je patrné, že se bude jednat o další snímek, kde si hlavní postava zahraje sebe sama. Paul Giamatti, newyorský filmový a divadelní herec, totiž právě zkouší divadelní hru Strýček Váňa a tuší, že ze sebe není schopen dostat maximum hereckého výkonu. Proto vyhledá pomoc u podivné společnosti, jejíž byznys spočívá ve vysávání duší z těla jejích zákazníků. Má se totiž za to, že duše člověka v některých věcech natolik svazuje, že zkrátka není schopen fungovat na sto procent. Giamatti si tak nechá svou duši, která vypadá jako cizrna, vyextrahovat a uložit do sejfu, načež se skutečně cítí mnohem svěží a bez jakýchkoliv břemen, jež by ho táhla k zemi. Netuší ovšem, že tímto činem spustil koloběh příhod, které ho zavedou do mrazivého Ruska i do hlubin jeho vlastního vědomí. Ačkoliv se samotný Paul Giamatti nemohl z důvodu pracovního vytížení dostavit na filmový festival do Karlových Varů, jeho „Duše“ tam sklidila vcelku pozitivní ohlas jak u náročného publika, tak u poroty. Nominace na Křišťálový glóbus pro režisérku a cena pro nejlepšího herce to jasně dokazují. A právě tato dvě ocenění ukazují na dvě jednoznačné nejsilnější stránky filmu – námět a hlavní herecký výkon. Tedy, ne že by vše ostatní stálo za starou belu, ale jde jasně poznat, jak moc film získává díky tomu, že byl psán Giamattimu přímo na tělo. Vzhledem k tomu, že jeho „postava“ prakticky devadesát procent času nesleze z plátna, se může použít i otřepané spojení „herecký koncert“. On vlastně ani moc hrát nemusel, neboť mu stačilo prostě stát před kamerou, občas ubrat, občas přidat na výrazu a výsledek se dostavil skoro sám. Přestože oko zkoumavého diváka si nemůže nevšimnout, že film byl velmi levný a pravděpodobně nejdražší věcí byl model stroje na extrapolaci duší, kamera Andrije Parekha dokazuje, že stačí pár šikovných švenků a barevných filtrů a velmi zajímavá, bezdušně chladná atmosféra je na světě. Byť se může zdát, že se snímek snaží sdělit i myšlenku o lidských duších (i nás samotných), tak nejlépe uděláte, když si budete pouze užívat celkového nádechu, který v nejednom momentě připomíná uznávaný (a nepoměrně lepší) Věčný svit neposkvrněné mysli. Rozhodně se nejedná o nic světoborného, co by přepisovalo dějiny kinematografie, ani nic dvakrát objevného, ale příjemná výplň pošmourného podzimního podvečera? Proč ne…

Jaromír Möwald

hodnocení autora recenze: 60%
hodnocení čtenářů: 34% (7x)
premiéra: 10.09.2009 originální název: Cold Souls distributor: Aerofilms

Ohodnotit film:

Slovně hodnotit mohou pouze zaregistrovaní uživatelé. Maximální délka 160 znaků.

Bylo napsáno 0 znaků ze 160.