recenze / Antikrist

Antikrist

Antikrist

Když přijdou tři žebráci, někdo musí zemřít…

Tvorba Larse von Triera se vždy pohybovala na hraně. Je provokativní, nikoliv však v samoúčelném nebo sebestředném slova smyslu. Většina jeho filmů obsahuje poselství, není však nikdy předkládáno na stříbrném podnose. V případě von Trierova posledního filmu (prý má být skutečně tečkou za jeho režírováním) se podle ohlasů zdá, že tentokrát tvůrce přestřelil. Krvavé scény už si získaly věhlas a pravdou je, že genitálie v akci uvidíte hned v prvních minutách. Záleží ale na tom, kdo a z jakého úhlu pohledu se na skandálního Antikrista dívá a co očekává. Komorní analýza jedné soukromé apokalypsy je rozdělena do prologu, čtyř kapitol a epilogu, přičemž prolog a epilog jsou natočeny černobíle a bez dialogů. V úvodu sledujeme ve vizuálně nádherném zpomaleném zpracování ústřední moment: malý Nick vylézá na zasněženou římsu, zatímco jeho rodiče se oddávají sexuálním hrátkám. Chlapeček spadne z výšky a zemře. Žena se po smrti syna zhroutí, muž, který je terapeutem, se rozhoduje, že se její léčby ujme sám. Odjíždí s ní do odlehlé lesní chaty, na místo příznačně nazvané Eden. To je však chyba. Bez civilizačního nátěru se v divokém lůně přírody místo postupného zklidnění probouzejí skrytí démoni. Pudy dostávají zelenou, z obětí se stávají viníci a vše směřuje k brutálnímu závěru. Muže vtahuje vnitřní svět ženy, do něhož se v rámci snahy o terapii snaží proniknout – včetně její v minulosti rozepsané knihy. Symbolické výjevy střídá krvavé násilí, zaměřené na „provinilé“ pohlavní orgány, na podstatu mužství a ženství.Dnešní doba je v mnoha směrech instantní a předžvýkaná. Objeví-li se dílo, které vyžaduje vstřícný pohyb mysli nebo reagování, budí to nevoli… to zkrátka nemají mazlíčci rádi. Nejsme v 60. letech, kdy vznikala autorská díla velikánů jako Ingmar Bergman nebo Michelangelo Antonioni. Mimochodem Bergmanovu Hodinu vlků, ve které manželský pár společně sdílí destruktivní běsy, Antikrist v mnohém připomíná. Nejednoznačnost výkladu a interpretační volnost jsou jedním z důvodů, proč se film setkává u některých lidí s odmítavými reakcemi. Kdo je zvyklý polykat myšlenkovou kaši, ten tuhle tvrdou kůrku nerozkouše a vzdá to – tak jako milovnice krajinek, když nebere obraz Salvadora Dalího, o Picassovi nemluvě („vždyť ta čmáranice nemá smysl, paní Nováková, ne?“). Nejvíce obranných reakcí v podobě křečovitého smíchu vyvolává mluvící liška, pronášející: „Chaos vládne!“ Je to takový lakmusový papírek, ukazující, jste-li ve filmu nebo jste zůstali před branami. Přecitlivělí intelektuálové zase snímek odmítají kvůli explicitně zobrazenému násilí – to má ale v příběhu své odůvodnění. A psychické utrpení je mnohem děsivější a bolestnější.Celou dobu vidíme pouze dva herce: Williama Defoea a Charlotte Gainsbourg. Před tím, co ze sebe vyždímali, hluboká poklona a pěkně dlouho v ní zůstat. Jejich tvůrčí peklo bylo násobeno i von Trierovými depresemi, kterými během natáčení trpěl.Antikrist je svébytné, symbolické a nejednoznačné dílo, které přináší pocitovou a myšlenkovou hostinu těm, kdo berou film jinak než zábavu na nedělní odpoledne. Čekáte-li povrchně nějaký horor, budete od hostiny odstrčeni. Vadí-li vám natvrdo znázorněné krvavé násilí a sexualita, běžte na jiný film. Jste-li dostatečně hlubokou nádobou, abyste pojali v rámci uměleckého vyjádření i svinstvo, které k výrazovým prostředkům patří, uvidíte film, který budete nosit v hlavě ještě dlouho…

Petr Stránský

hodnocení autora recenze: 100%
hodnocení čtenářů: 78% (91x)
premiéra: 22.10.2009 originální název: Antichrist distributor: Artcam

Ohodnotit film:

Slovně hodnotit mohou pouze zaregistrovaní uživatelé. Maximální délka 160 znaků.

Bylo napsáno 0 znaků ze 160.