Číslo 9

Když se dostal Shane Acker se svým krátkým animákem 9 až do finální oscarové nominace, mnoho lidí bylo překvapených, protože nabízel atmosférickou scénku, která odpovídá spíše fantasy a hrdinským eposům než tradičnímu výběru Akademie. Tima Burtona a Timura Bekmambetova právě díky tomu natolik oslovil, až zaštítili celovečerní projekt na stejné téma. V Čísle 9 se ocitáme na zdevastované Zemi, na níž není jediná živá duše. Tedy až do chvíle, kdy se probudí malá sešívaná panenka jménem 9 a vydá se objevovat od lidstva očištěnou zemi. Už během prvních minut je naprosto zřetelné, že tenhle animák není pro děti. Hororové a temné ladění nahání husí kůži i dospělému a v jedné chvíli můžete v kratičkém prostřihu vidět i mrtvoly matky a dítěte za volantem auta, kde je zastihla smrt. Budiž to varováním pro ty, kteří dorazili s dětmi, že je čas opustit sál. Tenhle příběh je totiž svérázným převedením hrdinského eposu se všemi plusy a minusy z toho plynoucími. Devítka brzo objeví komunitu podobných očíslovaných panenek vedených autoritativní Jedničkou v roli církevního vůdce. Motiv víry je zde silný. Mnozí jej považují za agitku, ale ve skutečnosti do daného vyprávěcího stylu patří. Víra v sílu „lidského“ ducha, která umožňuje sebeobětování pro celek, víru ve vlastní schopnosti schopné překonat právě církevní, potažmo i náboženská dogmata a nakonec i víru v predestinaci, kdy hrdina prostě ví, že Zlo porazí. Ano, je to vlastně agitka pro víru, která je ale pro lidskou společnost (a o tu zde jde především) klíčová a charakteristická, a klidně můžete být ateisty, stejně jako autor tohoto článku.

Nicméně toto vše musíte hledat pod povrchem, protože samotný děj Čísla 9 je velice jednoduchý a přímočarý. Opakuje se zde motiv záchrany a boje proti zdánlivě nezastavitelnému monstru. Bez zamyšlení se budete cítit trochu ochuzeni a pravděpodobně jen zkonstatujete, že film byl vizuálně skvělý, ale prázdný. To druhé není, to první rozhodně je. Animace a stylizace je perfektní. Za chvíli skoro zapomenete, že sledujete zdánlivě dětské panenky, a když přijdou na plátno ty skutečné dětské, působí mrazivým a děsivým dojmem. Mrtvý svět je pochmurné místo beznaděje, a když dojde na mnohé akční střety, hororová tematika vystrkuje drápky. Děti v sále v tuto chvíli pravděpodobně už natahují.

Skvělé je, že jako v každém hrdinském eposu i tady hrdinové umírají, a je třeba říct, že okamžik smrti je dalším poměrně drsným okamžikem. Acker se vzpírá občas naivním motivům ve scénáři a přetváří je podle své chmurné stylizace. Dobře zvládá i akční scény, kdy dokáže zahrát na tu správnou notu a překračuje zde onu linii mezi tradičním a dospělým animákem. Tam víte, jak hrdinův akční kousek dopadne, tady ne, o panáčka se bojíte, a i proto oceňujete jeho heroické vzepření se zdánlivě nepřemožitelné síle. Když si uvědomíte, že umělé panenky jsou vlastně živé, pak i umělá stvoření, jež je pronásledují, jsou de facto živá, a tak je zde mrtvých víc než dost. Pravdou ale je, že pokud hrdinské eposy příliš neznáte a nebo je dokonce nemáte rádi, na Číslu 9 skutečně oceníte jen onu vizuální stránku. Osobně ale vidím v Ackerově prvotině nejlepší animák roku a s výjimkou Vall-Iho i kus, který poráží vše, co vyplodil skvělý Pixar. Jednoduše proto, že ti malí tvorečkové nejsou ani tak roztomilí, ale hlavně obdivuhodní a Ackerova temná stylizace je nejen odvážným, ale i sugestivním a atmosférickým počinem.