recenze / Ať vejde ten pravý

Ať vejde ten pravý

Ať vejde ten pravý

Kapky krve na bílém sněhu. Kapky lásky na dvou nevinných srdcích…

Představte si malé městečko, kam se přistěhuje dívka. Sblíží se s místním klukem, jenže jejich vztah je komplikován tím, že jeden z nich je upír. Připomíná vám to něco? Řekli jste právě Stmívání? Tak na to pokud možno zapomeňte. Švédský film z roku 2008, který získal ve světě značný a kladný ohlas, vychází z podobné situace jako populární sága, jejíž druhý díl uvidíme zfilmovaný také tento měsíc. To je ale asi tak jediné, co tyto příběhy spojuje. V tom švédském je upírem ona a oběma protagonistům je o nějaký ten pátek méně.Chci předeslat, že Stmívání jsem viděl a nejsem proti němu nijak zaujatý, spíš naopak. Přistupoval jsem k němu s prvotním despektem, který se postupně rozplynul, a musel jsem ocenit, jak chytře je vše vymyšleno s ohledem na cílovou skupinu, a uznat, že jsem se celkem slušně bavil. Budu-li tedy občas americký „výrobek“ srovnávat se švédským komorně laděným snímkem, není to proto, že bych Stmívání považoval v tomto směru za snadný terč.Přenesme se kamsi do 80. let na depresivně působící, zasněžené stockholmské předměstí. Tam na sídlišti žije se svou matkou dvanáctiletý blonďatý kluk Oscar. Nemá to jednoduché, je v podstatě bez kamarádů a ve škole ho skupina spolužáků bezohledně šikanuje. Jednoho večera se venku před domem setkává se zvláštní dívkou Eli. Tahle stejně stará tmavovlasá slečna se právě přistěhovala v doprovodu Håkana, staršího muže, který ovšem není jejím otcem, ale služebníkem. Jak vyjde najevo – a jak Oscar pochopí až o něco později – Eli je upírem. Na rozdíl od Stmívání ovšem nedrží žádnou „dietu“, nechodí do školy a vyhýbá se dennímu světlu. V tomhle příběhu se letitá upírská pravidla dodržují, včetně toho, že Eli potřebuje ke svému životu krev. Lidskou krev. A celkem pravidelně.Film Ať vejde ten pravý je v mnoha směrech brutálnější než Stmívání. Nic tady není uhlazené, učesané a sterilní, aby to bylo stravitelné pro zástupy pubertálních slečen. Násilí zde není podáváno ve velkých dávkách nebo příliš explicitně, nicméně snímek se mu nevyhýbá. Spojuje s ním přímo i Eli. Vidíme ji, jak zabíjí, a přece to nijak nemá vliv na její současně křehké i nebezpečné charizma. Šikanovaný Oscar, žijící ve svém vlastním světě, v dívce poznává příbuznou bytost – tj. ve světě stejně opuštěnou, jako je on sám. Ti dva jsou předurčeni k tomu, aby se sblížili, a to, co mezi nimi vzniká, je čistá a uvěřitelná láska… berte nebo nechte být. Elina situace se komplikuje poté, co zůstane definitivně sama, bez svého služebníka. Oscar jí pomáhá a ona pomáhá jemu. Dvě křehké, hluboké a citlivé duše spojené upřímným poutem. Oba svým způsobem výluční. Co na tom, že jeden z nich potřebuje k přežití lidskou krev? Tahle skutečnost nemá na vzájemnou přitažlivost žádný vliv – a neovlivní ani vás, pokud film budete vnímat především jako podivný a krásný romantický příběh. V tom vám jsou tvůrci nápomocni. Snímek plyne pomalu, trochu jako tajemný sen, jen s občasnými dějovými zvraty. Dospěje až k závěru, který je logickým vyústěním kulminující situace… zda a nakolik tragickému, to ponechám zatím na vaší fantazii. Nicméně až skončí závěrečné titulky, tak si i vy možná – stejně jako desetitisíce diváků po celém světě před vámi – řeknete: právě teď jsem viděl něco nádherného!Film byl natočen podle knižní předlohy Johna Ajvide Lindquista, vydané v roce 2004, tedy rok před prvním dílem knižní předlohy Stmívání. Tím nechci naznačovat žádné „opisování“, ta dvě díla se opravdu liší ve většině ohledů a nelze srovnávat nesrovnatelné. Občas to tak bývá, že se podobné myšlenky zrodí na více místech světa nezávisle na sobě. Lindquistova kniha se stala bestsellerem, byla přeložena do mnoha jazyků. Je mnohem drsnější, společensko-kritická a ne tolik poetická jako film. Práva na ni zakoupili producenti už v roce jejího vydání. Když se o ně zajímali v nakladatelství, zjistili, že jsou skoro padesátí v pořadí. Zavolali ale autorovi a sdělili mu, jaký typ filmu chtějí z knihy udělat, a jeho ta myšlenka zaujala natolik, že se k ní připojil. Sám se dokonce ujal napsání scénáře. V něm odpadla témata jako drogy, pedofilie nebo prostituce a příběh se redukoval hlavně na citový vztah Oscara a Eli. Mnoho vedlejších postav a doplňujících událostí bylo vyškrtnuto nebo změněno: například z Håkana, který je v knize pedofilem, se stal muž, jehož vztah k Eli je ponechán volné interpretaci. Právě tohle okleštění předlohy na citový vztah dvou malých společenských vyděděnců dává filmovému příběhu jeho sílu – když spisovatel poprvé viděl osmiminutovou ukázku, prý se rozplakal nad tím, jak je to „proklatě krásné“.I sebelepší příběh by byl poloviční bez přesvědčivého hereckého ztvárnění. Oba hlavní představitelé, jak Kåre Hedebrant v roli Oscara, tak – a především – Lina Leandersson jako Eli, jsou naprosto dokonalí. Štáb filmu je hledal takřka rok po celém Švédsku. Lina, tmavovláska androgynního vzhledu, odepsala na inzerát z internetu, ve kterém se hledali „dvanáctiletý kluk nebo dívka, kteří umějí rychle běhat“. Prošla celkem třemi konkurzy, než roli získala – a pro film to určitě byla výhra. Režisér chtěl pro role Oscara a Eli nevinně vypadající dětské herce, kteří budou jako dvě strany jedné mince. Co nemá Oscar, to má Eli. On je světlý, zakřiknutý, neprůbojný kluk, ona tmavá, silná, odvážná dívka. Název filmu odkazuje k jednomu upírskému zvyku. Předtím, než vejde upír do pokoje, musí být pozván. Co se stane, když tomu tak není, vidí diváci v jedné z nejpůsobivějších scén… režisér Alfredson z ní byl natolik vystresovaný, že během jejího natáčení raději odešel. Těch působivých scén je ve filmu celá řada, například ta, kdy chce Oscar s Eli uzavřít „pokrevní“ přátelství a nařízne si dlaň (tuhle ukázku můžete vidět, když si film najdete na Česko-slovenské filmové databázi). Nebo když jedna z Eliných obětí, která přežila útok, pochopí, jaká budoucnost by ji čekala. A v závěru by se vám mohla hodit znalost švédštiny a morseovky (jen pro zesílení dojmu z filmu – pokud se vám zalíbí, bude se vám líbit i bez toho)… o tom si ale přečtěte na internetu a slibte, že to uděláte až po zhlédnutí.Prožitek umocňuje rovněž hudba, kterou složil Johan Söderqist a nahrál se Slovenským symfonickým orchestrem. Vynikající je také kamera – i při širokoúhlém formátu máte většinu času tísnivý pocit. Film si od svého prvního uvedení na festivalu ve švédském Göteborgu rychle získal pověst něčeho mimořádného, a to jak u kritiků, tak u diváků. Získal několik cen na dalších festivalech a nominace na Oscara mu unikla jen z administrativních důvodů. Takovýto věhlas má i své negativní stránky a tím je chystaný americký remake. Ačkoliv se ho ujal Matt Reeves, režisér Monstra, pokouší se o něco neuskutečnitelného. Převést atmosféru originálu zkrátka nejde a hlavní dívčí představitelka Chloe Moretz už od pohledu nemá tu magii osobnosti jako její švédská předchůdkyně. Píšu to s plným vědomím skutečnosti, že předem odsuzuji něco, co jsem neviděl. Pokud máte rádi upírské filmy a pokud jste romantici a zároveň milovníci intenzivních zážitků, zasněných i krvavých současně, pak vám tenhle film nesmí uniknout. Tam, kde Stmívání zůstává na povrchu žánru ve prospěch širokého komerčního přijetí, vytvořili švédští tvůrci malý vybroušený diamant, který poberou ti hlubší, temnější a vnímavější. Na otázku, zda může být dětská upírská romance, nevyhýbající se krvi, současně jedním z nejkrásnějších filmů o lásce, odpovídám jednoznačně „ano“. Přesvědčte se o tom v kině a otevřete své srdce a pozvěte film dál… ať vejde ten pravý.Petr Stránský

Petr Stránský

hodnocení autora recenze: 100%
hodnocení čtenářů: 85% (40x)
premiéra: 12.11.2009 originální název: LÅT DEN RÄTTE KOMMA IN distributor: Cinemart

Ohodnotit film:

Slovně hodnotit mohou pouze zaregistrovaní uživatelé. Maximální délka 160 znaků.

Bylo napsáno 0 znaků ze 160.