Ať žijí rytíři

Nemám rád pitomce, kteří si pletou kinosál s vlastním obývákem a vybaveni co nejšustivějším pytlíkem laskomin během filmu hlasitě žvaní. Dva takové jsem okřikl na začátku promítání posledního počinu Karla Janáka, ovšem když se zhruba po hodině rozkecali znovu, bylo mi to už srdečně jedno. Zmítán pocity trapnosti jsem v duchu úpěl nudou, a kdybych neměl vypnutý mobil, v jednom kuse bych sledoval, kolik času ještě musím protrpět.

 O ději, vycucaném z prstu, snad jen tolik: Šestice dětí férového rytíře z Vamberka má tatínka v hladomorně, kam ho v touze zmocnit se jeho sídla uvrhl zlotřilý soused Albrecht z Krvenos (jméno postavy mocně přehrávajícího Pavla Kříže je jediným slušným vtipem filmu), a musí uchránit rodnou tvrz před nájezdem zlosynových vojáků. Divák má zřejmě žasnout nad vynalézavostí jednoho z chlapců – pokud ovšem neodložil mozek v šatně, zarazí ho, proč mladý génius v časové tísni vyrábí jakýsi složitý mechanismus s kladkami, závažím a bidly, která procházejí hradbami, na srážení žebříků obléhatelů. Zřejmě ho nikdo neinformoval o již vynalezené tyči s vidlicí... Mimochodem slovo informovat ve filmu zazní, středověké postavy totiž mluví soudobým hovorovým jazykem včetně obratů jako „fakt, jo?“ nebo dokonale provařeného „určitě“.

 Co je vlastně Ať žijí rytíři zač? Označení rodinný film snad nemůže nikdo myslet vážně. Dospělý s IQ vyšším než pokojová teplota musí nutně trpět, pohádka to není a komedie ani náhodou. Snad tedy dobrodružný film pro děti, ovšem pochybuji, že špunti pod deset let, které by snad mohl zaujmout, udrží pozornost hodinu a tři čtvrtě. (Pokud jde o délku, nechápu také, proč když už někdo zafinancuje dvouhodinový blábol, šetří se na takových věcech, jako je třikrát opakovaný, evidentně totožný záběr tvrze v první třetině filmu.) Zcela jistě je to ovšem ztráta času. Raději si třikrát po sobě pustit starý dobrý dětský film Ať žijí duchové, na jehož názvu Janák nepokrytě parazituje. Dvacet procent za přijatelnou hudbu a několik povedených akčních záběrů.