KNĚŽNA LIBUŠE

Jsem si jistý, že řada kolegů novinářů si ve svých recenzích na filmu zgustne. Ono je v něm totiž mnoho věcí, kterým se lze posmívat. Ale právě proto to vezmu z opačného konce a pokusím se najít nějaká ta pozitiva.

Kněžna Libuše se natáčela v ČR, pojednává o postavách ze starých českých legend, ale scénář napsal Ir a režisérem je Němec. To zavání průšvihem. Ale po pravdě – scénář je asi to nejlepší, co film nabízí. Werner a Daly se při jeho psaní inspirovali z řady zdrojů a své pátrání zúročili v kompaktním příběhu, který začíná úmrtím Kroka, pokračuje vládou kněžny Libuše a hledáním vhodného knížete a končí dívčí válkou. Od začátku do konce je znát úcta k historickým pramenům. Herci citují monology, které si všichni dobře pamatujeme ze školních let: Vidím město veliké... Ovšem místy je věrnost předloze až přehnaná a vede k úsměvným scénám (zasazení Přemyslovy otky).

Prznění dějin se ale nekoná. Postavy víceméně odpovídají tomu, co o nich víme z knih, a věřte, že nakonec režisérovi odpustíte, že je Libuše blondýna. Starosti vám totiž budou dělat jiné věci.

Úskalí, které filmu láme vaz, má název peníze. Jak jinak než jejich absencí si vysvětlit věčně statickou kameru zabírající děj z polocelků. A co hůř! Historický film dělají kostýmy a davové scény. Pánské kostýmy tu mají značné rezervy, ale toho si sotva všimnete, protože více do očí bijící budou davové scény odehrané zhruba šesti lidmi. Možná osmi, abych tvůrcům nekřivdil. Takové množství mužů čítá Přemyslova armáda, když s ní vytáhne na stejně početné vojsko vzpurné Vlasty. Tady se smíchu neubráníte. Komparz chybí v každé druhé scéně, takže to vypadá, že Libuše vládne osmi stejným lidem. Viděl jsem hodně amatérských filmů, kde se před kamerou producíroval mnohem větší dav.

Finance také mohou za nedostatky ve výpravě. Vše je tu skromné – včetně Vyšehradu. Rád bych nad tím mávl rukou, protože Wernerova snaha o zachycení dobové atmosféry je patrná, ale film o dějinách národa se nedá točit s partou deseti lidí.

Dalším problémem je samotné herecké obsazení. Polovina herců většinu filmu tápe a jen tupě přednáší krkolomné věty, které jim nejdou do pusy. Částečně za to může nemoderní angličtina, kterou se špatně mluví i rodilým mluvčím. Pochvalu si proto zaslouží Pavel Kříž. A to i přesto, že on i Marek Vašut vypadají díky vousům jako postavy z ruské pohádky.

Možná i díky textům je kvalita hereckých výkonů značně nevyrovnaná. V jednom momentě máte pocit, že Winter Ave Zoli umí hrát. Pak přijde dlouhá statická scéna s dialogem jak z mýdlové opery a vy jste náhle na pochybách. A co takový souboj Přemysla a Vlasty? Směšné! Jak z nějaké studiové pohádky. A přitom se Maďar Csaba Lucas jeví v řadě scén jako schopný herec. To mu režisér nemohl dopřát pořádný souboj coby vrchol snímku?

Kněžna Libuše je plná rozporů, a pokud získala relativně slušné hodnocení, má na tom největší zásluhu scénář. Není dokonalý, ale není ani hloupý a s naším národním bohatstvím zachází s citem. Filmu by ale pomohlo vystřižení zbytečných scén a více komparzistů v záběrech. Neuškodilo by také méně prostřihů na faunu a flóru, kterými režisér posouvá čas a vyplňuje prázdná místa. Díky tomu se Kněžna Libuše občas jeví jako regulérní amatérština. Co pomáhá, je vydařená hudba a takoví herci jako Vera Filatova nebo Lea Mornar.

Výsledný dojem z exkurze do našich legend je ale přese všechno spíše pozitivní. Hodně věcí by ale bylo potřeba dotáhnout. Možná film můžeme vnímat jako pobídku, že naše historie a legendy nabízejí kvalitní materiál pro film.