Zoufalci

Existenciální drama, existenciální sonda, generační sonda, generační sonda, generační existenciální drama. Jak oblíbená témata českých filmařů a jak nadužívaná témata. Zoufalci režisérky Jitky Rudolfové se zprvu zdáli být sympatickým počinem, který prolomí bariéru neustále se opakujících schémat. O to tvrdší byl pak pád. Tématem této „studie“ mají být třicátníci či obecněji řečeno skupinka spolužáků z Jablonce, která se vydala za vysněným velkým životem do Prahy. Divák se nachází v okamžiku, kdy ze snů zbyly trosky a každý z nich se snaží nějak ospravedlnit krach svých snů, vysvětlit proč se nachází tam, kde je. Na papíře to zní skvěle a osobně jsem si říkal, že právě já bych mohl být cílovou skupinou, ale... papír není plátno a Zoufalci nejsou dobrým filmem.

Snímek padá už ve chvíli, kdy představuje klíčový prvek, jímž vás má uchopit – v samotných aktérech. Rudolfová se zaklíná, že jsou všechny postavy inspirovány jejími přáteli a známými, ale pokud tomu tak skutečně je, pravděpodobně se stýká se skupinkou postaviček vypadlých ze špatného románu. Veškeré jejich vlastnosti jsou karikovány do absurdna a směšné polohy, takže si přijdete, že sledujete hodně špatnou komedii. Jediný, kdo z toho všeho vychází se ctí, je Simona Babčáková, jejíž matka v područí uzurpátorského manžela působí alespoň trochu reálně. Jinak ale Zoufalci připomínají rétorické cvičení kavárenských intelektuálů, kteří skutečný život viděli tak možná z rychlíku s hodně zamlženými okny. Homosexuálové vypadají uboze (a přece se nakonec stanou nositeli spolehlivosti), Rudolfová dělá absurdní faktickou chybu za chybou a snaží se vše maskovat uměleckostí. Možná bych jí to prominul, ale k její smůle se nacházím mezi přesně stejnou sociální a věkovou skupinou a o to urážlivější mi toto znázornění přijde.

Pokud vašemu dílu, které se odvolává na realitu, chybí jakýkoliv pocit autentičnosti, je něco špatně. Potácející se karikaturky lidí chvíli rozčilují a pak už jen nesnesitelně nudí. Nejděsivější je ale představa, že si skutečně někdo dovoluje toto vydávat za reálný život. Věčný student bez příjmu, který si ale může dovolit byt, absurdní debilita většiny postav, bezcílné filozofování nad ničím... Zoufalci nudí, Zoufalci urážejí a v konečném důsledku najdeme reálnější postavy v animovaném Čísle 9 než tady.