Černej Dynamit

Blaxploitation filmy si svou obrovskou popularitu odbyly v sedmdesátých letech. Jedním z nejslavnějších snímků tohoto žánru byl Shaft a mezi afroamerickým publikem se snímky těšily velké oblibě. Zaváděly diváky do černošských čtvrtí, do světa plného násilí, drog, prostitutek, pasáků a zabijáků, přičemž se snažily upozornit na vykořisťování černošské komunity. A přestože se o oživení žánru částečně pokusil například Quentin Tarantino roku 1997 v Jackie Brownové (i když v jeho případě šlo spíše o to složit osobitý hold svému oblíbenému žánru) a o čtyři roky později se o něco podobného snažili tvůrci remaku Shafta ve snímku Drsnej Shaft, období slávy těchto filmů prostě skončilo s koncem sedmdesátých let a na tom nelze nic změnit. Režisér a scenárista Scott Sanders si je toho rozhodně vědom, přesto letos do světa vypustil snímek Černej Dynamit, kterým sice částečně skládá poctu tomuto specifickému žánru, ale více než co jiného je film především parodií na blaxploitation movies. A to parodií vcelku zdařilou.

Hrdinou nezávislého snímku je ten nejdrsnější černoch ze všech, přezdívaný Černej Dynamit, veterán války ve Vietnamu a bývalý agent CIA, kterému právě zavraždili bratra a on se během pátrání po vinících tohoto činu vydává do ulic a čistí je od drog a násilí. Tak lze v podstatě shrnout celý příběh, protože příběh tohoto filmu je vlastně podružný a značně přihlouplý. Jde jen o to, kolik suchých hlášek hrdina procedí skrz zuby, kolik padouchů zlikviduje svým vytříbeným kung-fu a kolik zachrání dětí před závislostí na drogách. Černej Dynamit obsahuje vše, co má správný blaxploitation mít: afro účesy, drsňácké monology, funky hudbu… na stylizaci si zkrátka tvůrci dali skutečně záležet. Jenže stylizace není všechno a Sanders bohužel místy až příliš tlačí na pilu, aby dal divákovi jasně najevo, že jde sice zčásti o poctu žánru, ale zároveň jeho parodii. Má to být hlavně legrace a divák se má smát. Ano, úsměvných scén tu je celá řada, zvláště pokud patříte k divákům, kteří nějaký ten sedmdesátkový černošský film viděli, ale že by vás nějaká scéna vyloženě odrovnala svým svérázným humorem, to se říct nedá.

Nejvtipněji působí patetické scény, v nichž se hlavní hrdina, drsňák každým coulem dokonale ovládající kung-fu, div nerozbrečí nad smrtí bratra, dojemně vzpomíná na hrůzné zážitky z Vietnamu a podobně. V těchto fázích se tvůrci pořádně vyřádili, ale je to zásluha především hereckého výkonu Michaela Jai Whitea (který se zároveň podílel i na scénáři), jenž dokáže zachovat vážnou tvář, i když jde o zjevnou nadsázku. Na jeho výkonu tak vlastně celý film stojí. Ostatní herci přehrávají jako o život, což v některých chvílích působí až trochu nepatřičně.

Při sledování filmu je ale třeba mít na paměti, že se nejedná o parodii v pravém slova smyslu, tedy třeskutou legraci založenou jen na parodovaných scénách z jiných filmů. Snímek si sice utahuje ze sedmdesátkových černošských filmů, v nichž se všichni ti drsní hoši brali smrtelně vážně, ale zároveň ctí pravidla tohoto specifického žánru, jen je rozdíl v té všudypřítomné nadsázce, s níž na nás tvůrci v každé scéně pomrkávají. Pokud jste ovšem zvyklí se u parodií smíchy zalykat, Černej Dynamit vás zklame. Celý snímek je spíše úsměvný než vyloženě třeskutě vtipný a je postaven hlavně na záměrně hloupých dialozích, z nichž dobrá polovina vyznívá vtipně. Problém ale je, že snímek jede v zajetých kolejích, tuhle hodí trochu kung-fu, sem tam dojemné vzpomínky na hrdinovu minulost, drsné černošské hlášky, střílečky a tak stále dokola. Černý mstitel hledá vraha svého bratra a po cestě vyklízí všechno zlé, co ve městě je, a snaží se je vyčistit od drog, což ale postupem času působí trochu sterilně a předvídatelně.

Scott Sanders si ovšem zaslouží pochvalu za to, že se odvážil takovýto film vůbec natočit, přece jen nejde o parodii typu Scary Movie, která by bavila masové publikum mající nakoukané ty spousty parodovaných filmových hitů. Tady jde o specifický a dávno zapomenutý žánr, který se na výsluní hřál poměrně krátkou dobu a je třeba alespoň trochu chápat jeho pravidla, aby vás Černej Dynamit dokázal rozesmát. Sandersovi se to podařilo tak napůl, řada hlášek (včetně těch ve stylu, čí kung-fu je lepší) vás skutečně rozesměje, jiné zase vyšumějí naprázdno. Své diváky si ale tenhle černej drsňák, který zatočí s každým gaunerem v ghettu, určitě najde.