Mikulášovy patálie

Mikuláš a jeho kamarádi mají zajímavé nápady. Ve škole i po škole. Dětská spontánnost a neuspořádanost přináší do života dospělých zmatek. Rodiče a učitelé s nimi mají plné ruce práce… René Goscinny (psaní) a Jean-Jacques Sempé (ilustrace) vytvořili postavu Mikuláše na základě vlastních vzpomínek. Jednotlivé epizody vypráví sám malý hrdina, pohledem plným naivity a fantazie. Na úspěch prvních příběhů, které vycházely časopisecky v 50. letech, navázalo nesčetně pokračování. Během desetiletí vznikl kult, který překročil hranice Francie (publikace ve více než 30 zemích včetně mnoha českých vydání).

Mikuláše čte ve Francii každé malé dítě už 50 let. Ale teprve nyní došlo na jeho filmové zpracování. A velmi úspěšné. Návštěvnost ve Francii překročila 5 milioů, což se za poslední desetiletí podařilo jen několika filmům.

Režisér Laurent Tirard na sebe upozornil již předchozím filmem, osobitým zpracováním života mladého Molièra (Molière, 2007). Historická komedie sklidila vlny smíchu i u nás – na Festivalu francouzského filmu před dvěma lety dostala Cenu diváků.

Tentokrát sice režisér sáhl po cizím námětu, ale úsměv loudí stále. Malí herci i dospělí profesionálové nás baví bez přestávky a nic na tom nemění ani fakt, že je film vlastně sledem historek pro pobavení. Aby je alespoň na povrchu propojili, vymysleli scenáristé jeden základní motiv, nit, kterou anekdoty sešili – Mikuláš očekává narození bratříčka...

Film se nese ve velmi lehkém duchu a ve velmi vřelých, lidských tónech. Hned upoutají teplé barvy výpravy. Dekorace a kostýmy odpovídají 50. letům, kdy se příběhy odehrávají. Nešetří se zjitřelou představivostí dětí. Vše je natočené s technickou bravurou. Dětští herci občas trošičku drhnou, stejně jako gag „máma se učí řídit“, ale celek lze shrnout jako velmi příjemný odpočinkový film. Typově mi do kůže Mikuláše nesedl jeho představitel, nicméně herecky byl vynikající. Nejen herecky, ale i typově mi sedli třídní šprt Celestýn a nejhorší žák Kryšpín. Sice to již známe (Bylo nás pět a další příběhy klukovských part), ale ne v tomto balení. A dětské vnímání vždy osvěží upřímností (scény jako „jak se zbavíme mimina?“).

Tvůrci se rozhodli neanimovat příjemně vyšinuté kresby Sempého a nahradit je živými herci, čímž mírně potlačili expresivitu výrazu. Postavy jsou – stejně jako v knize – načrtnuty jako určité společenské typy – platí to jak pro děti (tlouštík, mimoň, šprt, ranař), tak pro dospělé (hodná paní učitelka, potrhlá maminka). Velmi stylizovaná je i mluva – nejsme zkrátka v opravdovém světě, ale ve světě karikatury.

Kromě chlapeckých dobrodružství nechybí ani náznak linie „holčičí“ – viz Mikulášovo seznamování s Hedvikou. A film pobaví i starší diváky, jako vzpomínka na školní léta. Mikulášovy patálie jsou zkrátka filmem pro všechny – věková přístupnost 5–100 let. Ale přednost mají ti menší (a pak ti nad 80).

Cítíme, s jakou láskou režisér – sám fanoušek knížky – k látce přistupoval. Fantazie, péče o detail a vtip mohou připomenout kultovní Amélii z Montmartru. Nechybí invence a opravdové kouzlo. Dětské vnímání reality se konfrontuje s dospělým. Ovšem nehledejte cokoli hlubšího. Gagy hrají prim a o nic jiného nejde. Z filmu odcházíte s příjemným pocitem, ale v paměti utkví jen pár situací. Režisér prostě velmi věrně adaptoval předlohu, vystihl komiku i dětské vnímání světa. Vytvořil snímek lehký jako pírko, film, který uteče jako voda. Zasmějete se a vrátíte se na chvíli do dětství.