Bílá stuha

Ten, kdo zná předchozí filmy režiséra Michaela Hanekeho – Funny Games (pokud možno originální verzi), Pianistka nebo Utajený –, ví, že rozhodnutím vidět jeho nejnovější, dvouapůlhodinový černobílý snímek se dobrovolně staví do role fackovacího panáka. Renomovaný režisér podrobuje své diváky mnoha zkouškám, zejména morálním. V případě Bílé stuhy jde navíc i o zkoušku vnímavosti a trpělivosti. Kdo jí projde, zůstane poznamenán…

Vítězný snímek Evropských filmových cen a čerstvě i držitel Zlatého glóbu za nejlepší zahraniční film může být pro řadu diváků těžkým oříškem a není určen pro masové publikum. Je to film se silnou atmosférou, který vás vtáhne do předkládaného uzavřeného světa a provede vás tímto světem způsobem, kdy máte pocit, že sledujete syrový dokument. Černobílý obraz tento pocit ještě podtrhuje.

Ocitáme se ve vesnici kdesi v severním Německu, v níž prožijeme s jejími obyvateli celý jeden rok. Průvodcem nám bude vypravěč událostí, místní mladý učitel – a bude to spíš kronika než příběh. Na začátku se píše rok 1913. Dosud poklidný a stereotypní život ve vesnici naruší první ze záhadných událostí, majících podobu zlých lidských skutků. Na cestu, po které se vrací na koni místní doktor, kdosi natáhne drát. Doktor spadne a jeho zranění si vyžádá dlouhodobý pobyt v nemocnici. V tuhle chvíli ho ještě neznáte a netušíte, že o nějaký čas později byste mu jeho nehodu upřímně přáli.

Další událost už si lidský život vyžádá, ačkoliv není – a nebude – jisté, zda se jednalo o nešťastnou náhodu nebo něčí úmysl. A když je poté unesen a zbit syn Barona, místního představitele moci, nejbohatšího muže a zaměstnavatele, neklid začne probublávat na povrch.

S tím, jak přibývají další zločiny, vede nás Haneke stále hlouběji pod kůži obyvatelům vesnice. A zejména u těch nejvyšších v místní hierarchii to není příjemné odhalování. Poznáváme, že muži, kteří by měli být váženými autoritami, jsou ve skutečnosti po okraj naplnění lidskou špatností a jejími projevy, ať už se jedná o pedofilii, bezcitnost nebo náboženský fanatismus. Mají v rukou moc, kterou dávají najevo jak formálně (v rámci daných společenských pravidel), tak v soukromí (tam bez jakýchkoliv skrupulí). Zdraví, víra a práce – to jsou tři řetězy, kterými drží místní obyvatele pod kontrolou. Dospělí vesničané berou rozložení rolí jako přirozené. Ne tak ovšem některé místní děti…

Bílá stuha bývá prezentována jako film o kořenech zla v nás… vzhledem k době, kdy se odehrává, konkrétně o kořenech budoucího nacismu. Tento výklad v rozhovorech otevřeně přiznává i režisér. Bylo by ale příliš zjednodušující redukovat poselství filmu na jedinou dobu. Ostatně z historického hlediska byla výraznějším viníkem vzestupu nacismu nenažranost a nesmyslná pomstychtivost vítězů první světové války, vedoucí k pádu Německa na dno. Poměry, jaké panují v dané vesnici a jaké byly jistě i ve stovkách jí podobných, jen vyrobily statisíce Hitlerových následovníků. Stav, který Hanekeho snímek mapuje, má ale nadčasovou platnost a týká se jakéhokoliv podobného rozložení sil ve společnosti, kdy stupňovaný nátlak a nemožnost mu přímo čelit dělá ze současných obětí budoucí viníky.

Ačkoliv se děj filmu týká násilných činů, explicitně znázorněných scén se divák nedočká. Vše probíhá mimo záběr kamery – když mají děti dostat výprask, sledujeme chlapce, jak přichází pro rákosku, pak se zavřou dveře a my exekuci jen slyšíme. S výjimkou doktorova pádu z koně a požáru jsou všechny záhadné zločiny prezentovány verbálně, jako hotové události. Tím se nijak nevytrácí jejich působivost. Dusná atmosféra, která je nedílnou součástí filmu, se naruší pouze ve scénách, kdy učitel a vypravěč v jedné osobě usiluje o sblížení s mladou dívkou. Uvedenou atmosféru násobí fakt, že Bílá stuha neobsahuje žádnou hudbu, s výjimkou několika mála scén, kdy aktéři hrají či zpívají sami.

Herecké obsazení je typově přesné a skutečnost, že se nejedná o známé herce, dodává snímku větší působivost. S hvězdami v hlavních rolích by se kouzlo vytratilo. Nejvýraznější je pastor v podání Burgharta Klaußnera – bergmanovsky působící postava, při jejíchž některých výstupech máte chuť vyskočit a jednu mu vrazit. To samé byste nejspíš udělali doktorovi (Rainer Bock), zejména ve chvílích, kdy ho sledujete v soukromí. Výborní jsou i představitelé dětských rolí – hlavně Leonard Proxauf jako Martin a Maria-Victoria Dragus jako Klara.

Vzhledem k dosud získaným oceněním (k těm na začátku citovaným patří ještě Zlatá palma z Cannes) vzbudí film jistě zvědavost a snahu dozvědět se, co přináší. Řadový divák bez dobré vůle se soustředit, případně takový, který snímek pojme jako „detektivku“, se s Bílou stuhou zákonitě mine. Není to film, který přijde za vámi, vy musíte přijít za ním. A jako „odměna“ vám zůstane spousta dějových i etických otázek, jejichž odpovědi si budete muset najít sami.