Katka

Zhruba půlhodinový základ nového filmu režisérky Heleny Třeštíkové mohli diváci ČT poprvé vidět pod názvem V pasti už před devíti lety, kdy byl oceněn na MFF Karlovy Vary, v červenci minulého roku pak v jedné z repríz. V kinoverzi jsou z něj použity jenom klíčové momenty a nově natočený materiál má takovou sílu, že argument „to už jsem viděl v televizi“ ztrácí platnost. Jestli vás V pasti šokovalo, devadesátiminutová Katka vás položí na lopatky.

 První záběry narkomanky se čtyřletou „praxí“ byly natočeny už v roce 1996, poslední loni. Divák tak může ve zkratce sledovat proměnu krásné devatenáctileté holky, sepisující v rámci terapie Pohádku o princezně, která dospěla v ženu, v odpudivě opuchlou trosku, neschopnou smysluplné existence. Její příběh je jako vystřižený z libovolné seriózní práce o drogách – zneužití otčímem, touha po odlišnosti, první zkušenost s heroinem a sešup po tobogánu závislosti. S přítelem absolvují v pražských ulicích každodenní kolečko: „udělat“ peníze na dávku, sehnat ji, aplikovat a znovu od začátku. Po rozchodu s Láďou se Katka ocitá bez domova a svou závislost živí z prostituce. Když se ozvou zničená játra, marně zkouší substituční léčbu. Přes občasné pokusy uniknout z fatální spirály se všechno v jejím životě jenom zhoršuje. Jestliže její první životní partner působil jako celkem neškodný, usměvavý feťák (než se dozvíte, že byl odsouzen za pokus o vraždu), současný přítel a otec jejího dítěte je jen odepsané, agresivní zvíře. Přesto je právě těhotenství novým zábleskem naděje – Katka se rozhodne nastoupit do komunity pro závislé matky. To ale předpokládá detoxikaci...

 Pro normálního člověka je až fascinující sledovat, jak narkomani projevují bohulibá přání (nic nebrat, žít normálně, mít práci), aniž by byli ochotni nebo schopni pro to hnout prstem. A úplně absurdně zní opakovaná odpověď na otázku, co jim droga dává – svobodu. Orwellův 1984 v reálu. Protože závislí už nemají prakticky žádné zábrany, chovají se před kamerou naprosto přirozeně a často ji zřejmě vůbec nevnímají. I díky tomu, že režisérka svou protagonistku přímo osloví jen několikrát, působí film maximálně syrově. Zpočátku můžete k hlavní „hrdince“ pociťovat soucit, ale během sledování jejích nekonečných lapsů vám dojde, že jedinými hrdiny jsou tady lidé, kteří přijali sisyfovský úkol narkomanům pomáhat. Tak absolutní, drtivé ticho při závěrečných titulcích jsem v kině ještě nezažil. Katka má i na relativně otrlého diváka účinek rány pěstí do hlavy, která ve filmu také padne. Pokud bych mu měl něco vytknout, je to možná zbytečně velký prostor, který v druhé polovině dostává Katčin přítel. Dokážu pochopit ženu, která spadla do drogové pasti v patnácti letech, a držet jí palce, ale pohled na šílence, volně se pohybujícího v ulicích, mě vede už jen k myšlence pořídit si zbraň. Známou teorii, že život píše ty nejzajímavější scénáře, bych doplnil doporučením pro všechny polykače hororů a obdivovatele podřezávání latexových krků. Chcete-li vidět skutečnou hrůzu, jděte na Katku. Možná vás Halloweeny na chvíli přestanou tak fascinovat.

 Helena Třeštíková obdržela za svůj předcházející časosběrný dokument René Evropskou filmovou cenu ARTE za nejlepší dokument roku 2008. Katka znovu dokazuje, že se trofej ocitla v nejpovolanějších rukou, a nelze než jí přát, aby vyšly plány na uvedení v co nejširší distribuci včetně DVD pro školy. Jako prevence šokem bude bezpochyby nejen účinná, ale i potřebná.