Sherlock Holmes

Mnoho lidí nemá tušení, že nejzfilmovávanější postavou, jejíž záznam je zanesen dokonce v Guinnessově knize rekordů, je právě Sherlock Holmes. Snímků s titulní postavou detektivních příběhu sira Arthura Conana Doylea vznikly více než dvě stovky (ani nepočítaje seriály), přičemž většinou byl známý detektiv ztvárňován jako starší pán s úžasnou dedukcí a spíše než rychlýma nohama obdařen schopností vidět stopy tam, kde by je nikdo nehledal. Producent Lionel Wigram však měl s Holmesem úplně jiné plány. Více než deset let přemýšlel nad tím, jak celou látku přepracovat tak, aby se podobala obrazům, které se mu promítaly v hlavě při čtení Doyleových knih. A v nich rozhodně nebyl žádný děda v bačkorách. Sherlock Holmes měl být podle něj muž v nejlepších letech, se zálibou v bojových uměních, s nezbytným dokonalým uvažováním a mnohem více připomínajícím klasického akčního hrdinu než desítkami let prověřeného statického detektiva s fajfkou. S touto představou si padl do noty s režisérem Guyem Ritchiem, který měl rovněž zájem podílet se na znovuoživení známé značky v mnohem modernějším hávu.

To se mu však mohlo stát také osudným, neboť většina fanoušků knižní předlohy si na dlouhá léta pěstovaný předobraz zkrátka nechtěla nechat sáhnout. Pravdou ovšem je, že už v samotných Doyleových knihách se Sherlock Holmes často zmiňuje o svých akčních eskapádách. Většinou však pouze zpětně a bez přímého popisu. Ritchie si toho byl samozřejmě moc dobře vědom, a proto nás hned na začátku překvapí velmi zajímavě pojatou akční scénou, která by stejně dobře pasovala například do libovolného dílu Matrixu. Ve filmu jich je hned několik, ovšem i když občas se vyskytují vyloženě pouze na oku lahodící efekt, nijak nenarušují plynutí děje a rozhodně nepůsobí rušivým dojmem. Daleko lépe jsou ovšem zvládnuty ty scény, v nichž si spolu postavy pouze povídají, což je už od prvního Iron Mana (v němž si mimochodem hlavní roli zahrál také Robert Downey Jr.) pro filmy, které se snaží prezentovat jako akční, naprosto typické. Všichni herci k sobě náramně pasují a je poznat, že během natáčení mezi nimi musela proudit úžasná chemie. Zvláště pak jiskřivý vztah Roberta Downeyho Jr. (Sherlock Holmes) a Judea Lawa (John Watson) je skutečnou pastvou pro oči i uši, kterému navíc nahrává i dobře napsaný scénář.

Ten se točí kolem tajemné postavy lorda Blackwooda (Mark Strong), jehož cílem je prosadit se do čela anglického království, v němž mu nemůže zabránit ani brzká poprava na šibenici. Sherlock Holmes se jeho počínání pochopitelně snaží překazit, ovšem do cesty se mu záhy připlétá krásná femme fatale Irene Adler (Rachel McAdams), která zaměstnává jeho mysl dalším, zdánlivě nesouvisejícím případem. Důmyslnou detektivní prací se Holmes s Watsonem dostávají stále blíže a blíže k rozřešení záhady, ovšem netuší, že v pozadí stojí mnohem strašnější hrozba než všemi mastmi mazaný Blackwood.

Nicméně byť scénář samotný svému účelu slouží na výbornou, ani v nejmenším se nejedná o to hlavní, co by mělo udržet vaši pozornost u více než dvouhodinového snímku. Tou nejdůležitější složkou, bez níž by Sherlock Holmes buď nefungoval vůbec, nebo se změnil v podivnou parodii, jsou herecké výkony. Zejména se sluší vyzdvihnout již zmíněný vztah mezi Downeym Jr. a Lawem. Ať už se jedná o pokřikování v průběhu pěstního souboje nebo špičkování během večeře s Watsonovou nastávající, vždy mají scény úžasný náboj a leckdy si budete jednoduše myslet, že herci nebyli svazováni žádným scénářem, ale režisér dal pokyn k akci a po chvilce zavelel stop. Na obou je vidět, že si své role maximálně užívali, což dává hodně slušný potenciál pro případné pokračování, pro něž se oba už stačili podepsat. Velmi dobrý výkon odvedl rovněž Mark Strong v úloze hlavního padoucha, při jehož scénách se vám možná i přežene mráz po zádech.

Stylizovaná podoba Londýna ze všeho nejvíce připomíná nedávného Sweeneyho Todda, čemuž nahrává i Blackwoodovo koketování s černou magií, ovšem nebyl by to Sherlock Holmes, aby celou záhadu nakonec díky svému důvtipu a postřehu do puntíku neobjasnil za použití standardních vyšetřovacích metod (plus trochy toho štěstí a přehnané všímavosti). Je možná trochu škoda, že tvůrci se v tomto ohledu drželi přísně při zemi, ovšem na druhou stranu před vámi stojí po dlouhé době opravdu poctivá detektivka, okořeněná netradičními režisérskými i producentskými postupy, která udělá radost jak fanouškům původní knižní předlohy, tak i těm, kteří se „pouze“ chtějí pobavit u výborného filmu. Guy Ritchie odvedl naprosto bezvadnou práci, která je v porovnání se současnou běžnou produkcí (a mluvíme zde i o těch opravdu kvalitních snímcích) nesmírně osvěžující.