Dešťová víla

Nová česká pohádka hodně věcmi potěší. Příjemnou hudbou Petra Hapky, vtipem Miroslava Donutila, ladící ústřední mileneckou dvojicí. Slovenská herečka maďarského původu Eva Kerekešová nepůsobí afektovaně sladce jako mnohé dívčí hrdinky posledních pohádek (televizní Láska rohatá, O ztracené lásce).

Televizní scenárista Jan Míka (seriál Náměstíčko) se velmi volně inspiroval starou německou pohádkou, aby vyprávěl příběh se současným, ekologickým tématem. Lidé jsou chamtiví a zlí, a tak je bohové potrestají – vezmou jim vodu. Režisér Milan Cieslar chtěl vytvořit klasickou českou pohádku. Pohodová atmosféra, občasné vtipy, pár písniček – v tom své předsevzetí splnil. Co se týče obsahu příběhu, kombinuje tradiční atributy a inovace. Nezvyklá je už výchozí situace – on a ona se nehledají, ale už se našli. Takže chybí romantický polibek na závěr, jak jsme zvyklí ze starých českých pohádek. Naopak, hrdinové se líbají hned na začátku, a to vcelku necudně (to aby odpovídali dnešní době).

Osud je pak na čas rozdělí. Ve starších pohádkách vyrazí do světa on; zde ale podle současného trendu ženská hrdinka – Květuška. Plnění fyzicky i psychicky obtížných úkolů padá na ni místo na muže – Ondru. Ten působí velmi pasivně (část děje spí pod vlivem bylin) a nerozhodně. Nemůže se dostat ze spárů svých rodičů, kteří ho nutí do svatby s dcerou bohatého pivovarníka.

Na to, že je Ondra kladným hrdinou, nese podivné příjmení – Lakota. Jeho otec, statkář Lakota, dostává svému jménu a představuje hlavní zápornou postavu. Překvapivě není na konci za svou zpupnost potrestán. Nefunguje pohádková spravedlnost.

Jediný, kdo trpí v této pohádce, je superkladná hrdinka Květuška. Obětuje se pro ostatní, aby znovu začalo pršet. Plní obtížné úkoly. Uspěje, ale pro blaho všech ztratí to, co měla ona sama. Lásku. Nakonec ji znovu získá. Ale dle zákonů spravedlnosti by si zasloužila ještě víc – obdiv a vděk celé své vesnice, kterou zachránila. Jenomže zde opět skřípe pohádková logika. Ničeho takového se nedočkáme. Takže poselství, které z hrdinčina příběhu plyne? Nechtějte „příliš“ pomáhat druhým, nebo budete trpět i za ně a oni vám ani nepoděkují.

Občasné záběry monumentálních islandských exteriérů působí spíše rušivě vzhledem k tomu, jak chudě působí výprava většiny filmu. Sucho, které postihlo krajinu, nevidíme, jen se o něm mluví. Jediný obraz pustiny se okatě projeví jako nějaký důl (v pozadí vidíme charakteristické pískové „schody“!). Chybí také obraz žíznících lidí. V Česku nejsme u George Lucase nebo u Pixaru, ale přece jen… V České televizi by se mohli zamyslet nad koncepcí produkce svých pohádek. Natáčejí ročně několik levných televizních. Kdyby část z nich vynechali, zbyly by finance na jednu pořádnou výpravnou pro kina. I snad nejvydařenější pohádka posledních let Anděl páně má kulisy jako ze staré televizní inscenace. Česká filmová pohádka se v porovnání s jinými zeměmi stala skanzenem triků. Cieslarův film není výjimkou. Má to své kouzlo, ale ne vždy lze takto naivní stylizaci věřit. Když má Lenka Vlasáková (Dešťová víla) podobu žebračky, její tvář ve škaredé kápi ruší svou hladkostí a mladostí. Původně chtěl režisér obsadit do titulní role o poznání starší Libuši Šafránkovou, ta však odmítla.

Anděl páně nahrazoval výpravnost vtipem, Ať žijí rytíři souboji a akcí. Ani jedno z toho se zde moc neobjeví. Přesto kouzelných momentů zažijeme několik, díky hercům a propracovaným interiérům. Když děda začne u svíčky vyprávět vnoučátkům pohádky, dotkne se nás na zlomek sekundy něco hlubšího – ona lidská touha vyprávět příběhy a podléhat jim. Velmi pohádkově a přitom věrohodně působí také kořenářka v podání Ljuby Skořepové nebo Petr Nárožný ve vtipné roličce doktora.

Vznikla pohádka, která nenudí, a dokonce nutí soucítit s utrpením hrdinů, takže dobrý konec není fingovaný, ale těžce vybojovaný happy end.