Vlkodlak

Byli jsme u toho, když Stephen Sommers provedl oživení Mumie, jež diváky strašila v roce 1932. Jeho remake si z původního filmu vypůjčil jen kostru a hlavní monstrum. Zbytek byl někde jinde. Šlo o dobrodružný snímek se vším všudy, jenž do hororových vod vstoupil jen tak po kotníky.

Původní The Wolf Man z roku 1941 byl ve své době velkým překvapením. Maska, kterou Lon Chaney jr. nosil coby vlkodlak, dnes možná působí směšně, ale v době vzniku ­dokázala diváky vystrašit. V každém případě se tvůrcům remaku zdál použitelný původní příběh a jen do něj přidali několik nových motivů, z nichž jeden je docela zásadní pro celkově vyznění příběhu.

Ovšem zápletka je stejná.

Lawrence Talbot (Benicio Del Toro) se vrací do rodného sídla Blackmooru v Anglii, jelikož jeho bratr je pohřešovaný. Lawrence se ve zlém rozešel se svým otcem (Anthony Hopkins) a odjel do Ameriky, kde se začal věnovat divadlu. Nyní po letech tedy přijíždí domů, jen aby zjistil, že jeho bratr Ben byl nalezen mrtvý, jeho tělo rozsápané. Lawrence se rozhodne zůstat v domě do doby, než odhalí, kdo nebo co zabilo jeho bratra. Získá si tak vděčnost bratrovy půvabné snoubenky Gwen (Emily Blunt). Jenže události naberou rychlý spád. V noci, zrovna, když je Lawrence na návštěvě v sousedství ležícího cikánského tábora, se objeví stvoření, jež zabilo Bena, a Lawrence ošklivě zraní.

To přiměje Gwen, aby se v Blackmooru ještě zdržela a starala se o raněného. Jeho stav se ale docela rychle zlepšuje a brzy je v mnohem lepší kondici, než býval. Zpráva o jeho zázračném uzdravení se rychle šíří a brzy se celou věcí začne zabývat i inspektor Abberline (Hugo Weaving) ze Scotland Yardu. K tomu všemu se blíží úplněk.

Joe Johnston nenatočil horor v pravém slova smyslu. Coby zdatný vypravěč libující si v dobrodružství (Ohnivý oceán, Jurský park 3, Jumanji) vykouzlil gotickou atmosféru a natočil snímek, jenž svým vizuálním pojetím místy připomene dílo Tima Burtona (hlavně jeho Ospalou díru). Johstonův Vlkodlak je romantický horor ve stylu klasických příběhů Drakuly a Frankensteina. Jsou tu i ozvěny antických dramat, stopy brakové detektivní literatury a nějakou tou inspirací možná přispěl i Holmesův případ Psa baskervillského. Jisté je, že viktoriánská Anglie a hlavně anglický venkov má v tomto podání podobu místa, kde se nad močály povaluje mlha a stromy se podobají znetvořeným pařátům. I Lovecraft by měl radost z blackmoorského sídla, ve kterém čekáte dekadentní ohavnost na každém rohu a ve sklepě klidně vchod do pekla.

Po výtvarné stránce je tedy film velmi přitažlivý. Atmosféře přispívá i hudba Dannyho Elfmana, jenž už právě při spolupráci s Burtonem ukázal, jak umí pracovat s gotickými náladami. Je sice pravda, že s jeho hudbou byl drobný problém, protože prý neladila s finální podobou snímku, ale výsledek, kterého se nakonec tvůrci dobrali, není rozhodně špatný. Možná, že hudba místy probouzí emoce a kouzlí obrazy silněji než obraz samotný, ale to je detail, který většina diváků jistě ráda přehlédne.

O hereckých výkonech nelze říct nic špatného. Hugo Weaving se opět blýskne svým sytým hlasem, pro který jsme si ho zamilovali v Matrixu. Benicio Del Toro zvládá svou hlavní úlohu se ctí a Anthony Hopkins působí adekvátně silně a vyprahle zároveň. I prakticky jediná ženská hrdinka ve filmu byla obsazena více než dobře.

Silný herecký tým, kvalitní hudební doprovod, příběh prověřený časem a Rick Baker coby tvůrce masek. Taková konstelace nemá chybu. Tak jak je možné, že výsledek místy spadá až k průměru? Jak to, že se budete chvílemi nudit? Proč vás nepoloží na lopatky úžasná digitální monstra, se kterými je pracováno v rozumné míře a vypadají skutečně výborně?

Je těžké na tyto otázky odpovědět. Jisté ale je, že Vlkodlak je i přes svou primární (mělo by se říct animální) přitažlivost chladným filmem, který vám jen občas zaleze pod kůži, aby vás vzápětí bez zájmu odkopl. Možná za to může až příliš jednoduchý děj, který nenabízí žádné odbočky a překvapení? Lineárnost je až zarážející a spíše než o tahu na branku lze hovořit o přílišné jednoduchosti. Navíc zůstává nevyužit potenciál řady postav. Když Lawrence pocítí sílu bestie, jen letmo se dozvídáme, že se mu zlepšily smysly, když na velkou dálku uslyší přijíždějící koně. A víc už nic. Ve své lidské podobě už pak nepředvede nic mimořádného, přestože se zmíní, že má mnohem větší sílu, než míval. Taková promarněná příležitost zamrzí, protože by bylo zábavné sledovat, co se svými novými schopnostmi coby člověk dokáže provádět (jako Jack Nicholson ve Vlkovi).

Na druhou stranu tvůrci do děje dodali skutečnou postavu inspektora Abberlinea, jenž svého času pátral po Jacku Rozparovači. Ve filmu je to však nepodstatné, takže nebyl pražádný důvod zapracovávat do děje fiktivní osudy skutečné postavy. Zvláště, vezmeme-li v potaz konec filmu a jeho další možné pokračování.

Dlouho jsem se na Vlkodlaka těšil. Práci Joea Johstona respektuji a Benicio Del Toro už prokázal, že je dobrý herec. Přesto mě jejich společný film nadchl jen minimálně. Potěšili mě věrností předloze a technickým zpracováním, ale bohužel se jim nepodařilo vdechnout postavám dostatečnou životnost. Rozhodně ne po celou délku filmu. Také by neuškodilo nějaké to překvapení, které by divák mohl v průběhu děje odhalit. Totožnost prvního vlkodlaka nepočítám za překvapení, ani odhalení smrti Lawrencovy matky.

Nelze ale říct, že by šlo o průměrný film. Z mnoha důvodů by nebylo fér srovnávat ho s příliš akčním a hektickým Van Helsingem nebo druhým dílem Underworldu. Vlkodlak je lepší. Má své kořeny zapuštěné v poctivé filmařině a i v detailech (podoba vlkodlaků) se snažil ctít svou předlohu, což nebývá u mnoha remaků pravidlem. Zase je ale nutno dodat, že není tak zábavný jako třetí Underworld: Vzpoura Lycanů. Zůstal někde na půli cesty a musel bych ho vidět minimálně ještě jednou, abych se dokázal poctivě rozhodnout pro finální verdikt. V současném rozpoložení, okouzlen filmovým prostředím, jež mi připomnělo několik vydařených počítačových her (namátkou série Alone In The Dark) a Lovercraftovy povídky, se přikláním k hodnocení vyššímu.