Hačikó – Příběh psa

Přiznám se na rovinu, že nejsem pejskař. Vsadím se ale, že ani většina pravověrných ctitelů čtyřnohých miláčků by mi hned neodpověděla, jak vypadá představitel rasy akita. Já už to díky tomuto filmu vím – a dozvěděl jsem se například i to, že je to jedno z nejstarších psích plemen původem z Japonska, že má silnou vůli a jeho charakteristickým znakem je věrnost.

Tohle všechno nevěděl ani univerzitní profesor Parker Wilson, když bezprizorní a ztracené štěně objevil na nástupišti nádraží, kam pravidelně přijížděl z práce domů. Nebo objevilo štěně jeho? Ti dva se prostě našli, protože jim bylo osudem určeno k sobě patřit… to ale ještě ani jeden z nich nevěděl, jak moc silné to pouto bude. Profesor se nejprve pokouší štěně „udat“ přímo na nádraží s vírou, že se o ně druhý den někdo přihlásí, ale místní prodavač jízdenek nehodlá dělat opatrovatele psů. Parkerovi tedy nezbývá než roztomilé psí mládě donést domů. Tady to nemá jednoduché a dobře to ví. Od rodiny nedávno utekl jiný pes a čerstvá náhražka by jen tak neprošla… u dcery Andy tedy nejspíš ano, horší by to bylo se ženou Cate. Přes snahu o utajení vyjde přítomnost nečekaného návštěvníka najevo, je ovšem dále považována za dočasnou. Protože se ale profesorovi ani v následujících dnech nedaří přes veškerou snahu a vývěskovou kampaň štěně udat, zdá se, že ta dočasnost nabude trvalejšího rázu.

Od svého japonského kamaráda Kena se profesor dozví, koho se to vlastně ujal. A znak ze známky na obojku dá štěněti i jméno. Je tam napsáno „hači“, což je v japonštině osm, číslo, které znamená štěstí. Jakmile je nějaké zvíře pojmenováno, vytvoříme si k němu osobní vztah, který se nedá jen tak zrušit. To si uvědomuje i profesorova manželka a její protesty definitivně ustanou. Hači se stává právoplatným členem rodiny. Nebo spíš členkou – ačkoliv se pohlaví psího hrdiny nikde ve filmu neřeší, jedná se podle mě o fenku. I kdyby k tomuto závěru nevybízela ženská koncovka -ko, legendárním pravzorem, sloužícím jako inspirace k filmu, byla také psí dáma.

Hači rychle vyroste a její sepětí s profesorem Wilsonem je takřka absolutní. Dlouho trvá, než se ho naučí opouštět ráno na nádraží, kde ho pak pravidelně při příjezdu vlaku očekává. K některým věcem, jako třeba k aportování, se rozhodně přemluvit nenechá, ale jinak vykazuje i na psa mimořádnou osobnost. Snad jen s výjimkou nevábného dobrodružství se skunkem, které spolu s profesorem prožijí, se Hači ničeho nebojí a ví, co chce… respektive, koho chce. Jenže její věrnost bude v budoucnosti vystavena těžké zkoušce.

Hačikó – Příběh psa je remakem japonského filmu Hachiko monogatari z roku 1987. Snímek byl v Japonsku velkým hitem. Odehrával se ve 20. letech minulého století, tedy ve skutečné době, kdy reálná Hačikó žila. Přenesení do současné Ameriky příběhu nijak neuškodilo, i tady zaujme a dojímá. Profesora Parkera hraje Richard Gere a činí tak sympatickým civilním způsobem. Vlastně všichni jsou v tomhle filmu lidsky přijatelní včetně figurek z městečka Bedridge, kde se převážná část děje odehrává. Krásná je hudba Jana A. P. Kaczmareka, připomínala mi nevtíravé, ale citlivé soundtracky z asijských romantických filmů. Problémem jsou občasná hluchá místa, která jsou znatelná i v krátké, hodinu a půl trvající stopáži a nerovnoměrně rozložený děj na úkor druhé části. Příběh je orámován vyprávěním žáků ve škole, kdy každý z nich představuje svého hrdinu. Pro Ronnieho, vnuka profesora Parkera, to byla právě Hači. Přesvědčí o tom i své spolužáky, stejně jako režisér Lasse Hallström (Pravidla moštárny a nyní nově i úspěšný Drahý John) o tom přesvědčí diváky.

P. S. Ti, kdo mají doma pejska, nechť si samozřejmě k hodnocení připočtou dalších dvacet procent.