Hadewijch – mezi Kristem a Alláhem

Víra je důležitá věc, ať už se obracíme k jakékoliv vyšší moci. Dává nám pocit zakotvení, pomáhá nám ve zlých časech, apeluje na naši humanitu. Pokud ale překročí určitou hranici, stává se fanatismem a ten je projevem zvrácené sebelásky, nikoliv oddaností a pokorou. Tohle dobře ví matka představená v klášteře, kde pobývá jako novicka dívka Céline. Proto, když vidí, jak oddanost mladé adeptky přechází v sebetrýznění a porušování pravidel, z kláštera ji vyloučí – s tím, že její lásku k Bohu má prověřit normální život.

Tak začíná francouzský film Bruno Dumonta, režiséra, který si získal už značný věhlas, nicméně z jeho tvorby jde o první u nás promítané dílo. Nejznámější a nejskandálnější byl film L´humanité z roku 1999, všem jeho snímkům je však jedno společné: dlouhé statické záběry, minimum dialogů a nejednoznačnost výkladu. Hadewijch – mezi Kristem a Alláhem není výjimkou. Také zde je mnoho věcí vyjadřováno zejména pomocí výrazu hlavní hrdinky – což debutující Julie Sokolowski zvládá na jedničku.

Céline se tedy vrací do Paříže, kde má nadprůměrné zázemí: její otec je ministrem a v centru města má rodina rozlehlý byt. Náhodně se zde seznamuje s Yassinem, mladým muslimem, se kterým se postupně sblíží. Normální lidskou lásku, tedy i tělesnou, ale odmítá, protože svůj život zasvětila Kristu. Yassin má bratra Davida, který vede debaty o koránu. Je to stejně fanaticky smýšlející věřící jako Céline, i když v jiného Boha. Přes rozdílnost svých náboženství v sobě ti dva naleznou pochopení. David ale patří k těm muslimům, kteří chtějí svět očišťovat prostřednictvím násilí. Vmanipuluje tak mladou dívku do situace, se kterou se těžko bude vyrovnávat. Jako vedlejší motiv se filmem prolíná osud mladého údržbáře Davida. Ten pracuje v klášteře, odkud Céline vyloučí, poté musí pro porušení podmínky na tři měsíce do vězení a nakonec se, stejně jako dívka, do kláštera vrací. Stane se právě on jejím spasitelem?

Jak už bylo naznačeno, Dumontův film není snadno stravitelným kouskem. Vyžaduje divákovu trpělivost, jeho vcítění a také zájem o problematiku víry. Nevyhne se určitým klišé, když automaticky klade rovnítko mezi islám a terorismus, pro příběh Céline to má ale své opodstatnění. Mimochodem sám režisér je nevěřící. Kromě již zmíněné Julie Sokolowski v hlavní roli se ve filmu objevují jen neherci. Zajímavé je, že představitel Yassineho je ve skutečnosti také pařížský zlodějíček a jeho bratra, fundamentalistického muslima, se v „civilu“ jako učitel filozofie věnuje právě džihádu, svaté válce. Co se týká názvu filmu, pak Hadewijch byla vlámská mystička ze 13. století, jejíž texty, líčící lásku k Bohu ve všech podobách, režiséra zaujaly. A toto jméno si vybrala i Céline jako své řádové.

Patříte-li k náročným divákům, schopným přijmout Dumontův styl vyprávění, čeká na vás zážitek, který se výrazně liší od toho, co můžete v současné distribuční nabídce vidět. A ať už je vaše víra jakákoliv (nebo žádná), v jednom se s vyzněním snímku asi budete shodovat: že nejhmatatelnějším důkazem něčeho vyššího v nás je láska člověka k člověku…