Jarmareční bouda

Běda, běda, další z českých režisérů dostal chuť na moralizování a rozhodl se to okořenit uměleckou syrovostí! Či syrovou uměleckostí. Každopádně Jarmareční bouda je asi mstou za to, že jsem osobně vyjádřil nedávno myšlenku, že se český film zvedá. Budiž mi to ponaučením. Pokud se v synopsi filmu třikrát vyskytne slovo „netradiční“, je jasné, že se nám autor snaží něco sdělit formou, která nebude divácky vstřícná. Bohužel ona není ani filmařsky vstřícná, ani umělecky a ani intelektuálně. Děj Jarmareční boudy neexistuje. Sledujeme několik absurdních dějových (pokud se tomu tak dá říkat) linií, které se vyznačují silným symbolismem a snahou o uměleckost a intelektuální obsah sdělení. A tak je tu blábolící skupinka důchodců, jíž dominuje batole hrané dospělým člověkem, zamilovaný pár, v němž chlapec deklamuje poučky o lásce, Dan Bárta nutící dělat svého kamaráda (opět v roli dítěte) kotrmelce až do naprostého vyčerpání a všeznalý buran v podání Jaroslava Duška putující světem a ničící svým samolibým velikášstvím a falešným vědomím všemocnosti vše, co mu přijde pod ruku, včetně lidských životů.

Bohužel, Pavel Dražan, režisér a scenárista v jedné osobě, se snaží sdělit svým snímkem naprosto tristní poučky a moudra. Dušek je ve své technokraticko-komunistické alegorii otravný po první scéně a opakování téhož jen víc a víc unavuje prostoduchostí a snahou o uměleckost. Ač se snímek odvolává k Fellinimu, svým nechtěně směšným a úmorným pojetím spíše evokuje nadšené amatérské videoklipy z počátku 90. let. Rádoby syrovost exteriérů evokuje jen lacinost, dadaistické monology zase neschopnost stvořit metaforu, která by měla i nějaký smysl. Poměrně děsivou informací je, že filmaři natočili čtrnáct hodin materiálu, z nichž prostříhali výsledný nekonečný osmdesátiminutový film. Právě kvůli takovýmto snímkům bylo snad vytvořeno slovo „pseudointelektuál“. Je příznačné, že jde o notně upravenou verzi snímku z roku 1982, který byl brzy zakázán. U soudobé Jarmareční boudy se v divákovi náhle probouzejí podobné cenzorské choutky. Ačkoliv loňský rok vyplodil v českém rybníčku hned několik děsuplných filmů, musím uznat, že před letošní Jarmareční boudou by se všechny musely sklonit. Nefungující alegorie, hloupý symbolismus a teze, které možná byly v roce 82 revolučním výkřikem (byť hodně „nezávislým“), ale dnes budí jen údiv nad prvoplánovou jednoduchostí, která se vydává za vyšší sdělení. A já se budu divit, pokud někdo vyfoukne tomuto snímku titul nejhoršího filmu roku.