Nine

Diváci tohoto muzikálu jsou už na začátku rozděleni přinejmenším na dvě části. Ta první ví o tom, že žil a tvořil Federico Fenini, že natočil film 8 ½ a že byl ve své době velmi úspěšný. Druhá přistupuje k příběhu režiséra v tvůrčí i osobní krizi uvedenými poznatky nedotčena. Těžko říct, která z obou skupin je na tom lépe, na konci filmu ale mohou být trochu zklamány obě dvě.

Z komerčního hlediska je to odvážný počin: převést do muzikálové podoby ne zrovna šťastné životní období slavného italského režiséra v 60. letech. Tohle téma rozhodně není pro široké netvůrčí masy. Má-li se stát přístupnějším, je třeba mít v hlavních rolích spoustu hvězd a po hudební stránce přinést větší množství úderných hitů. Pokud jedna z těchto podmínek není splněna, výsledek zůstane na půli cesty.

Režisér Rob Marshall dokázal v Chicagu, že se neprobádaných cest nebojí. K točení muzikálů ho předurčuje i jeho úspěšná divadelní kariéra. Proto, když sáhl po broadwayském představení Nine, byla tu naděje, že ho přetaví do dech beroucí výpravné podívané, tím spíš, když se podíváte, jaké hvězdy se mu podařilo sehnat. Se závěrečnými titulky se však dostaví rozpaky typu: ano, bylo to dobré, ale… V čerstvých vzpomínkách se vám mihne pár hudebních a tanečních čísel, nezůstane však pocit soudržného omračujícího celku.

Hlavní hrdina, Guido Contini, je slavný italský filmový režisér, milovaný publikem. Právě má před sebou natáčení nového filmu, problém ale je, že ještě neví, o čem bude – což je ve fázi, kdy je přizvána i velká herecká hvězda, poněkud problém. Navíc na sobě Guido výrazně cítí tíhu uplynulých let, a to na duši i na těle. Zkrátka krize středního věku jako vyšitá. Prchá z tiskové konference a odjíždí z Říma k moři, kde chce inkognito nabrat síly. Navštíví ho zde jeho milenka, později za ním přijíždí i těžce zkoušená manželka a nakonec ho zde vystopuje producent a odveze ho zpátky do Říma. Mezitím Guido vzpomíná, bilancuje, přehodnocuje své vztahy k ženám a dělá další chyby, za které zaplatí. A ani o píď nehne s filmem, který by se pod názvem Italia měl co nejdříve začít točit.

Jak již bylo řečeno, Nine má skvělé herecké obsazení- Do role režiséra byl obsazen Daniel Day-Lewis. Většinu času je „mastroianniovsky“ charismatický, má roztomilý italský přízvuk a odpustíme mu, že po pěvecké stránce tak úplně neoslňuje. Jeho závěrečná proměna mi ale nepřipadala příliš věrohodná. Penélope Cruz, nominovaná za svoji roli na Oscara, hraje Guidovu milenku Carlu. Má zde, stejně jako většina hvězd, své hudební číslo s nijak zvláštní písničkou, zato po stránce taneční si jí drtivá část pánského publika dobře zapamatuje. Takovýto erotikou nabitý „hovor z Vatikánu“ by si asi dopřála většina mužů. Já osobně bych na Oscara raději nominoval Marion Cotillard, která má v roli Guidovy manželky více hereckého prostoru a plně ho využívá. Nicole Kidman jako filmová star Claudia Jenssen nezklame ani neoslní, zastiňuje ji však kostymérka a Continiho důvěrnice v podání Judi Dench. Zmínit se musím ještě o Sophii Loren v roli zesnulé Guidovy matky – zdá se, že tahle herečka opravdu nestárne.

Úspěšný muzikál má mít několik hitů, ke kterým se budete rádi samostatně vracet. V tom je jeden z velkých problémů filmu, protože většina písní je zaměnitelná a některé vysloveně nudí. Hitový potenciál mají v sobě dvě skladby, Cinema Italiano a Be Italien (ta zejména), oscarovou nominaci ale získala jiná, Take It All v podání Marilon Cotillard.

Konečný verdikt tedy zní: Nine je sice profesionálně zvládnutým, leč poněkud nevyrovnaným dílem. Na to, z kolika ingrediencí je připraveno, jeho chuť celkem rychle vyvane…