Pevné pouto

Začnu trochu netradičně a zeširoka. Mám rád ambientní hudbu. Pro toho, kdo neví, o jaký druh se jedná, ve zkratce malé vysvětlení: jde o vytváření nálady prostřednictvím tónů nebo zvukového prostoru kolem vás. Žádné dramatické oblouky, žádné jednoduché melodie, prostě plynutí tónů, které ve vás, když jim otevřete cestu, navodí určité pocity nebo stav mysli. Ten název „ambientní“ (ambient je anglicky okolí, prostředí) vymyslel hudebník a producent Brian Eno – mimo jiné produkoval pět alb skupiny U2. Právě on je i autorem hudby k nejnovějšímu filmu Petera Jacksona a tato hudba podbarvuje jeho podstatnou část. Nejen kvůli ní bych se nebál nazvat Pevné pouto ambientním filmem.

Je-li někdo režisérem tak zvučného jména jako tvůrce Pána prstenů, vždycky je na něj kladen přísnější metr. Každý očekává další překonání vysoce nastavené laťky – kdyby Pevné pouto natočil někdo začínající, byl by označen za nadprůměrný talent. Zostřená měřítka a divácké očekávání se ještě zpřísní, když je zpracovávána knižní předloha, která se stala bestsellerem – což pro román Alice Sebold z roku 2002 platí v plné míře. To jsou důvody, proč je Jacksonův film přijímán rozporuplně kritikou i diváky. Některým chybí větší akcent na dramatičnost, další označují vizuální stránku snímku za kýčovitou a nadměrně použitou. Všichni mají pravdu… protože srovnávají výsledné dílo s tím, jaké by ho chtěli mít oni.

Jaký film nám tedy oscarový režisér nabízí? Zápletka je poměrně jednoduchá, netradiční je její pojetí. Příběh se odehrává v roce 1973, kdy je hlavní hrdinka (která nás zároveň snímkem slovně provází) znásilněna a zavražděna pedofilem ze sousedství. Jmenuje se Susie Salmon, bylo jí čtrnáct let a je to uvěřitelná, sympatická, inteligentní dospívající slečna. Jejím velkým snem je stát se v dospělosti fotografkou. Když jde o něco vážného, nebojí se akce, jak dokáže ve scéně, kdy zachrání život mladšího bratříčka. Prožívá navíc první citové vzplanutí ke staršímu klukovi jménem Ray, a co víc, zdá se, že úspěšné. Bohužel tentýž den, kdy Ray dívku osloví a domluví si na sobotu rande, je Susiiným posledním. Poté, co je připravena o život (žádné názorné záběry násilí neuvidíte), zůstává na hranici mezi pozemským bytím a věčností. Vidí odtud, jak se s její ztrátou vyrovnává rodina, a později i to, jak se vrah znovu chystá udeřit.

Paralelně sledujeme jeden svět nadpozemský, ve kterém se pohybuje Susie, a dva mikrosvěty pozemské: uzavřený svět zločince a citová muka truchlící rodiny. Susie v tom svém světě není sama, setkává se zde s menší holčičkou, která si říká Holly Golightly (podle hlavní postavy ze Snídaně u Tiffanyho). Ta Susie poučí, že dokud se bude ohlížet za svým pozemským životem a bude k němu vázána steskem po svých blízkých a touhou po pomstě, nemůže odtud pokračovat dál, do Nebe. Jenže není snadné neohlížet se, když vnímáte bolest svých rodičů, zejména otce, a když vidíte, že další obětí pedofilní bestie by se mohla stát mladší sestra.

Silnou devízou filmu jsou herecké výkony, zejména oběti a jejího vraha. Saoirse Ronan už v minulosti o svých kvalitách přesvědčila v Pokání a vedle Ellen Page jí považuji za nejnadějnější příslib mezi dospívajícími herečkami. Umí vyjádřit emoce uvěřitelným způsobem, často jí stačí pouhý pohled. V době, kdy Jackson obsazoval herce do rolí, jí bylo třináct let a její rodiče s účinkováním – vzhledem k obsahu – nesouhlasili. Po setkání s režisérem ale naštěstí změnili názor. Jako vrah exceluje Stanley Tucci, nominovaný za roli pana Harveye na Oscara. Zaslouží obdiv i za to, že nepříjemnou roli přijal. Mohl v ní přehrávat, pitvořit se… ale je typově naprosto přesný. Pán ze sousedství, který působí hodným dojmem, ale z něhož vnímáte něco divného. Je natolik věrohodný, že kdyby Tucci nevypadal ve skutečnosti jinak, asi by mu brzy některý z diváků Pevných pout dal na ulici nakládačku. Z ostatních herců se snaží zaujmout Mark Wahlberg, ale v roli Susiina otce není stoprocentně přesvědčivý – původně uvažovaný Ryan Gosling by nejspíš emoce dokázal podat lépe. Rachel Weisz jako matka nemá mnoho prostoru, okouzlí ale dívčina extravagantní babička-alkoholička v podání Susan Sarandon. Zmínit se musím ještě o mladé Novozélanďance Rose McIver. Hraje mladší sestru Lindsey (ačkoliv je ve skutečnosti o 6 let starší než představitelka Susie) a počíná si v tom velmi dobře. Ještě o ní určitě uslyšíme. Na moment se ve filmu mihne i sám pan režisér – nejspíš ho poznáte.

Scénář napsalo stejné trio jako tolkienovskou trilogii – tedy kromě Jacksona ještě jeho žena Fran Walsh a Philippa Boyens. Možná vám úplný závěr bude připadat trochu moc chtěný, ale takový je i v knižní předloze. O hudbě už byla řeč, kromě Enova ambientního doprovodu zazní i Song of Siren od This Mortal Coil nebo Alice od Cocteau Twins (to je ta skladba, co se vám určitě líbila v traileru). Společně s digitálními krajinami Susiina posmrtného osobního světa dotváří silný emocionální audiovizuální zážitek.

Vzhledem ke svým úspěchům a své pověsti si mohl Peter Jackson dovolit natočit v podstatě jakýkoliv film. Bez problémů by sehnal peníze na nákladnou trikovou velkoprodukci. Místo toho se rozhodl převést na plátno komornější příběh, který ho zaujal. Zvolil si formu, jaká mu vyhovovala. Natočil osobní snímek, který není stoprocentně dokonalý, ale pokud jeho způsob vyprávění přijmete, okouzlí vás. Nečekejte pochmurné kriminální drama, rodinnou podívanou ani náboženskou agitku, zapomeňte na epičnost Pána prstenů a vnímejte Pevné pouto jako souvislý proud obrazů a hudby na dané téma. A uvidíte, že Peter Jackson prostě umí…