DOKTOR OD JEZERA HROCHŮ

Pravda tentokrát leží někde mezi oběma tábory. Kritizovat jednoduchost původního námětu asi nemá smysl, důležité je, jestli se z jednoduchého příběhu podařilo vykřesat zábavnou podívanou. Stejně tak zbytečné by bylo trefovat se do osoby režiséra, který je většině filmových kritiků trnem v oku, zatímco široká divácká obec jeho dílo zbožňuje. Osobně si myslím, že v úvodu své kariéry předvedl, že točit umí, ale pak se z nějakého důvodu uzavřel do vlastního světa a stylu, který je s přibývajícími lety stále více vzdálen realitě. Když už předvedl totální výpadky i ve „svém“ žánru pohádek (Z pekla štěstí, Princezna ze mlejna 2), je na čase přemýšlet o nějaké změně. Že na to ještě není úplně pozdě, dokazuje právě Doktor od Jezera hrochů.

Hned v úvodu snímku vás překvapí nádherné záběry africké krajiny a přírody. Tím se uvádí kameraman Asen Šopov, který filmu vtiskl přitažlivou podobu. A spolu s ním souzní sympatický africký hudební motiv. Tohle vás dokáže vtáhnout do děje a příjemně navnadit. Pak ovšem přichází vystřízlivění. Příběh totiž startuje v Praze a film nám představuje své hrdiny. Neokoukaný Jaroslav Šmíd coby hodný a jednodušší doktor Čeněk Dobešek žije prakticky v zajetí své ženy Zuzany a její matky Marie. Obě po něm chtějí, aby něco dokázal a především přinesl do rodiny peníze. Aby jim vyhověl, nechá se přemluvit kolegou Pištělákem (Jiří Langmajer) k roční misi v české nemocnici v Africe. Blíží se tedy to, na co všichni diváci čekají. Děj se přenáší na černý kontinent. Jenže tu dlouho nevydrží. Asi po patnácti minutách je Čeněk zpátky v Praze (ve filmu za tu dobu uplyne jeden den) a až do konce leží v nemocnici kvůli kurióznímu úrazu, jenž si během svého krátkého pobytu u rovníku přivodil. Pak přichází jednoduchá, i když milá pointa a je konec.

Doktor od Jezera hrochů má jednoduchý děj s prostou zápletkou, která těží z mezilidských vztahů. Z dialogů ve filmu opravdu dýchá atmosféra Švandrlíkova slohového stylu, ovšem starou známou pravdou je, že co funguje na papíře, nemusí snést film. Jenže scénář i režie jdou cestou pokory a úcty k předloze a místy možná zacházejí ještě dál; to v momentech, kdy jsou některé scény na hranici trapnosti dohrány až za trapnostní zenit. Kdyby tu občas cvakly střihačské nůžky, byl by jejich dotek pro diváka milosrdným pohlazením. Ale režisér Troška si právě v těchto momentech libuje (jak dokázal v Kameňácích), a i když se tentokrát drží, co to jde, sem tam mu to nepříjemně ujede (např. scéna s výpraskem a baletkou). Dalším problémem jsou jednorozměrné figurky, které z moderní komedie dělají archaickou grotesku. Eva Holubová zde kráčí ve stopách Heleny Růžičkové, když po většinu filmu křičí a pitvoří se. Když ale ubere plyn (jako ve scéně s bábovkou), docela to funguje. Jednoznačně nejlepší výkon ve filmu podává Jiří Langmajer, který si Pištěláka docela užívá a jen díky němu tu máme snad jedinou živoucí filmovou postavu. Špatný není ani Bohumil Klepl. Na Alžbětu Staňkovou je alespoň hezký pohled. Jaroslav Šmíd je sympaťák, ale místy je nucen přehrávat, a to mu značně ubírá kredit.

Doktor od Jezera hrochů je občas zábavný, občas trapný a občas překvapí pěkným záběrem nebo dobře zahranou scénou. A to je docela málo. Navíc je škoda, že si příliš neužijeme afrických reálií a že je tu tolik křečovitě naroubovaných product placementů.