Oko nad Prahou

Čtrnáctého ledna roku 2009 vyhasl život architekta českého původu Jana Kaplického, což byla rána jak pro celý národ, jenž byl rozdělován kontroverzní stavbou Národní knihovny, tak i pro dokumentaristku Olgu Špátovou. Ta se totiž rozhodla vzít si za téma svého nového časosběrného dokumentu právě osud výstavby knihovny, ovšem kvůli této nečekané události nabralo celé natáčení naprosto neočekávaný směr. Měla se z něj stát výpověď o člověku, jehož počáteční ideály byly zcela zpřeházeny nelidskou byrokracií a českou malostí. Hned na začátku je důležité zmínit, že se sice jedná o názorově vyvážený dokument, všechny strany „konfliktu“ si zde své názory odprezentují, ale je naprosto jasné, že Špátová straní Kaplickému. To není ani náhodou výtka, takový Michael Moore vtiskává svým filmům také takový názor, jaký zrovna má on sám, nicméně rozdíl mezi Špátovou a Moorem je takový, že s Mooreovými filmy mohou kvůli jejich argumentaci nesouhlasit jak příznivci určitého názoru, tak jeho odpůrci. Špátová svůj názor na plná ústa nikdy neřekne, nevyužívá (až na krátké a veskrze vtipné momenty) manipulativního střihu a opravdu ztělesňuje spíše pouze kameru, která krouží kolem určité události, než osobu, která má soudit.

Už jenom samotný nápad natočit dokument právě o tomto tématu je nesmírně silný, ovšem zřejmě jen málokdo čekal, že se z něj vyvine takové drama. Původní záměr totiž byl monitorovat samotnou výstavbu a práci Jana Kaplického, nikoliv sledovat neustálé průtahy a boj s byrokracií, který se nakonec ukázal jako marný. To Špátová naštěstí poměrně rychle pochopila a protkala jednotlivé události (film sleduje období přibližně roku a půl od vyhrané soutěže o realizaci NK až po Kaplického smrt) záběry z televizního zpravodajství, které pro nezainteresovaného diváka uvádějí věci do kontextu. Velkým plusem je i osoba samotného Kaplického. Přibližně jedna třetina celého filmu je totiž věnována jemu samotnému, dozvídáme se, kdy a kde se narodil, jaké pocity měl za okupace v roce 1968 a proč emigroval do Anglie, a dozvíme se také něco málo o jeho designovém studiu. Nic z toho naštěstí nijak nenarušuje plynulost celého dokumentu a, jak už bylo řečeno, je to skutečně zajímavé už jenom z toho důvodu, že Kaplického u nás „před knihovnou“ prakticky nikdo neznal. Špátová pak velmi umně balancuje na hraně filmu o něm samém a dokumentu o knihovně, přičemž žádná z těchto částí vám nepřijde o něco ochuzená – vždy je řečeno vše podstatné.

Za co je třeba režisérku rovněž pochválit, je citlivé zachycení náhlého přechodu Kaplického osobnosti z člověka plného ideálů ke zlomenému muži, který s nevěřícím výrazem brání svůj projekt. Velmi pochmurně pak, pro člověka znalého jeho osudu, působí těhotenství jeho ženy Elišky (mimo jiné producentky tohoto filmu), které prakticky odpočítává Kaplického život. Ano, nejedná se o tak informačně našlapaný dokument, jako byl třeba nedávný Občan Havel a sem tam se vyskytnou hluchá místa, kdy pouze čekáte, až se situace přehoupne do další scény. Nicméně vzhledem k mládí režisérky a nespornému talentu, který prokázala při přípravě tohoto filmu, se rozhodně máme do budoucna na co těšit.