Proměna

Když Jeanne napsala knížku o svém dětství, začaly se dít podivné věci. Pečlivě nashromážděné vzpomínky a detaily se sice u vydavatele nedočkaly pochopení, zato však probudily cosi v ní… snahu zjistit, co se stalo před tím, než dosáhla osmi let. Tahle část života je pro ni zahalena tajemstvím a ztrátou paměti. Nyní se hlásí o své rozluštění. Dozví se Jeanne pravdu? A jaká k ní povede cesta?

Koprodukční evropský snímek Proměna (originální název by zněl v překladu Neohlížej se zpátky, ale i ten český je výstižný) staví na postupném odhalování minulosti a vlastní identity. Společně s jejím manželem budete mít i vy zakrátko pocit, že Jeanne (kterou hraje poněkud povadlá Sophie Marceau) začíná strašit na majáku. Ostatně ani ona se netají tím, že se s ní dějí podivné věci. S tím, jak se před vašima očima mění její tvář i lidé kolem hlavní hrdinky, nabýváte dojmu, že se podivné věci zřejmě děly i s režisérkou Marinou de Van. Manžel i matka Jeanne vypadají náhle úplně jinak (hrají je i jiní herci) a samotná Jeanne se postupně„zmorfuje“ (po vizuální stránce opravdu zajímavě) do zcela odlišné podoby. Tu druhou Jeanne hraje Monica Belucci, takže byste onu změnu režisérce klidně odpustili – jenže v chápání toho, co vidíte na plátně, začínáte mít stejný guláš jako hrdinka.

Poté, co opustí rodinu a po konfrontaci s matkou odjíždí Jeanne na Sicílii, aby zde hledala původ jedné fotografie. Také zde ji, stejně jako diváka, čekají nepochopitelná překvapení. Vydržela-li jeho pozornost až sem, je přinejmenším zvědavý, jakým způsobem z toho tvůrci vybruslí a zda se celou dobu nedíval na nějaký nesmysl. V podobných případech bývá konec dost podstatný. Buď celý film potopí tím, že nechá otázky nezodpovězené anebo tím, že vymyslí řešení, nad kterým zakroutíte nevěřícně hlavou… nebo dá oněm předchozím scénám alespoň nějaký smysl. Co se týká Proměny, jde naštěstí o ten druhý případ a závěr filmu, jakkoliv se vám jako celek zdál být hůře stravitelný, posune celý zážitek alespoň někam k průměru.

Hlavní nesnáz Proměny vidím v tom, že svoji hru s divákem hraje neúměrně dlouho. Dívat se hodinu a půl na události, které rozumem nezvládá schroupat ani hlavní hrdinka – ať už ji hraje jedna nebo druhá herečka –, je přece jen příliš. Občas se některé scény pohybují na hraně nechtěné sebeparodie, někdy cítíte jejich zbytečnost. Ne každý tenhle přístup zvládá jako David Lynch. Přílišné soustředění na onu „proměnu“ Jeanne v někoho jiného, kdo nechápe, kým je a co se s ním děje, může otupit pozornost. Samozřejmě celou dobu tušíte, že klíč k záhadě se skrývá právě v onom věku Jeanniných osmi let, a je vám jasné, že podstatnou roli hrají i vidiny tmavovlasé holčičky, kterou hrdinka příběhu občas vídá. Není vám ale poskytnut dostatek indicií a prostoru na to, abyste mohli tuhle „detektivku“ rozluštit dřív než ona.

Proměna je slušný evropský film s dobrými hereckými výkony a zejména na Monicu Belucci se dobře kouká. S tím, jak se dočkáte vysvětlení předchozího natahovaného galimatyáše, tuhle historku odložíte, aniž byste cítili potřebu se k ní vracet. Toto povídání o zmateném filmu zakončím zmateným hodnocením: dát pouhých čtyřicet procent by bylo nespravedlivé, ale těch mých šedesát berte jako padesát.