Škola života

Šedesátá léta, to byla především doba uvolnění po všech stránkách. Týkalo se to společenského života, politiky i kultury. Do všeho se vkrádal duch svobody, probíhala sexuální revoluce, objevovaly se nové filmové vlny. Každá země na tyto trendy reagovala po svém. V tradičně upjaté a konzervativní Velké Británii bylo těžší chovat se a myslet „jinak“, ale šlo to také. Nakonec se prosadily i typy novinářky Lynn Barber, podle jejíchž pamětí napsal Nick Hornby scénář Školy života.

Duch doby ale do příběhu mladičké, sedmnáctileté Jenny zasahuje jen částečně. Ano, čte si Camuse, poslouchá Juliette Gréco, je fascinována francouzskou kulturou a nebojí se prosazovat své názory proti svému otci i profesorkám na škole. O tom ale tak úplně tenhle film není. V popředí retro návratu do doby, kdy začalo opadat poválečné napětí, stojí milostné vztahy… tedy přesněji řečeno, vztah jediný, ten, který naváže Jenny s Davidem. Potkají se jednoho dne za hustého deště, kdy se dívka vrací ze zkoušky se svým violoncellem. David je sice o dost starší než ona, tak něco kolem třiceti, nicméně na otevřenou a zvídavou mladou intelektuálku zapůsobí sympatickým dojmem. Dobře vypadá, chová se jako džentlmen, je vtipný, a jak se zdá, tak rovněž inteligentní a vzdělaný. Která slečna na místě Jenny by odolala?

Je to v podstatě banální historka, jakých se na světě staly desetitisíce a ještě se stanou. Nezkušená mladá dívka podlehne kouzlu zkušeného svůdníka a zákonitě jí jednoho dne čeká vystřízlivění. Někdy to bolí více, jindy méně. Občas to dopadne tragicky, jindy na to dotyčná vzpomíná s nostalgií jako na něco sice falešného, ale krásného. Jenny v tomto ohledu není výjimkou. Vyznáte-li se trochu v lidech a nepodléháte stejně jako ona naivnímu romantickému opojení, dojde vám celkem brzy, že s Davidem není všechno úplně v pořádku. Ano, uvede Jenny do společnosti, chodí s ní na koncerty, na večeře, představí jí své přátele Dannyho a Helen. A co více, jako vítězství největší, dokáže si získat přízeň jejích rodičů, což je zejména v případě otce poměrně slušný výkon. Jenže později se ukazuje, že se nejedná o bezproblémového a bezúhonného muže s čistým svědomím… ačkoliv i tohle odhalení dokáže David dále „prodat“ a Jenny si udržet.

Velkým snem sedmnáctileté dívky je dosáhnout prestižního vzdělání na univerzitě v Oxfordu. S tím, jak poznává i jiné stránky života, než je učení a role poslušné dcery, přehodnocuje i tento cíl – ke zklamání své učitelky angličtiny i ředitelky školy. Dočká se vysněného výletu do Paříže, ale za všechno se platí. Jakou cenu zaplatí Jenny a zda si nakonec Davida vezme, to uvidíte v kině, pokud se na toto na Oscara nominované příjemné retro s kvalitními hereckými výkony vydáte.

Možná někomu připadá – měřeno dnešní dobou – věk hrdinky příliš nízký, ale tehdy se běžně osmnáctileté dívky vdávaly a rodily děti. A vliv rodičů, zejména v tak konzervativní zemi, byl značný. Jenny je bytost se sklony k nezávislosti a k objevování nového (přesně do takových slečen jsem se v mládí zamilovával). Jednou z otázek, které film klade, je, zda je důležité oficiální vzdělání nebo v titulu zmíněná „škola života“. Nevnucuje přitom žádnou odpověď, dokáže obhájit obě z nich.

Převážně konverzační film musí stavět na dobře napsaných dialozích a hereckém obsazení. Obojí se v případě snímku dánské režisérky Lone Scherfig (Italština pro začátečníky, Wilbur se chce zabít) povedlo na jedničku. Spisovatele Nicka Hornbyho známe jako autora předlohy k filmu Jak na věc a i v tomto filmu projevuje smysl pro střídání lehce komických i vážnějších tónů a umění napsat dobré dialogy. Do života je uvádí v první řadě představitelka hlavní role Carrey Mulligan. Díky své „baby face“ působí jako čerstvá sedmnáctka velmi věrohodně – a to jí v době natáčení bylo už dvacet tři let! Za svůj výkon právem získala řadu cen, kromě jiného i nominace na Zlatý glóbus a na Oscara. Jejího milence hraje Američan Peer Sarsgaard (Kluci nepláčou, Garden State, Orphan) a věřím tomu, že by svým charizmatem „dostal“ řadu dívek stejně jako Jenny. Sama její představitelka z něj byla ostatně nadšena a v rozhovorech ho líčí jako nejlepšího herce na světě. Překvapí obsazení Alfreda Moliny do role dívčina otce – naši diváci ho mají přece jen zaškatulkovaného spíš v hitech typu Spider-man 2. Po herecké stránce obecně film krásně ladí a je radost se na něj dívat. Celkovou atmosféru pak násobí i dobře zvolená hudba a solidně zachycený „duch doby“.

Škola života je romantické inteligentní retro, na které se bez obav můžete vydat ve dvojici a z kina si odnesete pozitivní, lehce hořkosladký dojem. Hodinu a půl trvající výlet do 60. let uběhne stejně rychle jako Jenniin výlet do Paříže – vy na něj ale budete vzpomínat určitě raději než ona…