Videokracie

Představte si, že by některý z našich politiků (chtěl jsem psát konkrétní jména, ale oni jsou fakt všichni stejní) měl k dispozici svůj vlastní televizní kanál. Předpokládám, že vás to jako rozumné lidi dost vyděsilo. Přesto tenhle sen každého mocichtivého týpka došel v jedné zemi naplnění takřka absolutního. Není třeba dlouho hádat: jedná se o Itálii a tím mužem je mediální magnát a trojnásobný premiér země Silvio Berlusconi. V zemi, kde 80 procent obyvatelstva bere televizi jako hlavní zdroj informací, je takové spojení k nezplacení.

Dokument Erika Gandiniho, natočený v Itálii za švédské peníze (režisér ve Švédsku léta žije) nahlíží pod pokličku tohoto impéria. Na ploše 80 minut se soustřeďuje na tři muže, se kterými nás seznámí blíž. Prvním je Ricky Canevalli, obyčejný italský dělník, který se do televize pokouší dostat „zespodu“. Rád by se stal slavným tím, že předvádí dohromady bojové umění a zpěv (specializuje se na Ricky Martina). Druhým je mocný muž v pozadí, Berlusconiho přítel a hledač talentů, televizní producent Lele Mora, člověk, který tahá za nitky.  Nutno dodat, že je také obdivovatelem Mussoliniho, což nám názorně předvede na svém mobilním telefonu. Třetím mužem, s nímž se seznámíme blíž, je samozvaný „král paparazziů“ Fabrizio Corona – ten sám sebe cynicky označuje jako novodobého Robina Hooda, který bohatým bere a dává sobě. Metoda je jednoduchá: přistihnout celebritu při něčem nepříjemném a vyhrožovat zveřejněním, pokud hvězda nedá výpalné.  Mimochodem, tenhle charismatický bídák s vizáží jihoamerického drogového dealera byl nedávno odsouzen za vydírání fotbalisty Trezegueta k nepodmíněnému trestu tří let a čtyř měsíců.

Do samotného Berlusconiho se dokument strefuje nepřímo, nicméně účinně. Na začátku dokumentu se vrátíme do 70. let, kdy budoucí oligarcha se soukromým televizním vysíláním začínal. Spojení soutěžního kvízu a striptýzu maskované ženy (která si odkládala po každé správné odpovědi diváků) předznamenává budoucí Berlusconiho „zaujetí“ pro ženský prvek. Od černobílé obrazovky s obsahem, který měl prý dokonce negativní vliv na pracovní výsledky v továrnách (dělníci na zmíněný kvíz hleděli dlouho do noci a byli pak unavení) postupně přešel k pestrobarevným show plným vnadných žen. V první řadě má ale samozřejmě rozsáhlé možnosti ovlivňovat veřejné mínění – je vlastníkem společnosti Mediaset, která provozuje více než deset televizních stanic a patří mu i několikery noviny. Takový oslavný klip, jaký ve Videokracii uvidíte – zástupy krásných mladých žen, vyslovujících v písni obdiv k božskému Silviovi – si nemůže dovolit žádný jiný politik na světě.

Dokument vzbudil pozornost hlavně v Itálii samotné  – televize odmítla odvysílat upoutávku a Gandini byl nařčen, že uráží Berlusconiho pověst. Takováto negativní reklama samozřejmě vyvolala vlnu zájmu.  Českému divákovi nebude patrně snímek připadat tak investigativní a provokativní, pokud nezná reálie a nežije v nich. Může ale posloužit jako klíč k pochopení  Berlusconiho úspěchů a popularity a také k nahlédnutí na účinnost médií v politické propagandě. Videokracie byla u nás promítána v rámci festivalu Jeden svět 2010 a pro zájemce  nebude snadné se k ní dostat, protože je dále nabízena jen v jedné kopii.