Nebohá paní Pomsta

V devatenácti umučila malého chlapce a odseděla si třináct let. Teď se, polepšená, vrací do společnosti a ihned spřádá plány, jak komusi hrozně ublíží. Ukrývá její porcelánově krásná tvář bestii, nebo mučednici?

I mě samotného už trochu unavuje téměř nad každým novým filmem z Jižní Koreje vytrubovat oslavné fanfáry. Ale není jiná možnost. To, co se k nám prorýžuje skrz distribuční síto, bývají totiž naprosto výjimečné snímky, a to i v zemi svého vzniku. Nebohá paní Pomsta byla doma velký hit třetí kategorie, což při mohutnosti její reklamní kampaně balancuje na hranici komerčního zklamání. Pro Parka Chan-wooka jde ale o osobní vítězství: dokázal vnutit naprosto svébytné (možno říct též totálně ulítlé) dílko i těm, kteří jinak hlavně sjíždějí u televize mýdlové opery. 

Příběh ženy jménem Geum-ja (v korejštině podobně ošklivé jméno jako Kunhuta nebo Želmíra) je příběhem o pomstě, o odhalování minulosti, o ztracené dceři, o utrpení a vykoupení. Připomíná rozpohybované stránky kulinářských časopisů a svatokupecké pohlednice doprovázené Vivaldiho hudbou. Divácká očekávání rozhodí už nezvyklé rámování obrazu, které obvykle přísně svírá postavy v prostoru a zatavuje je barevně jakoby do jedné naleštěné plochy, snad něco na způsob víka vykládané kazety. Všichni předvádějí velké emoce nebo dávají tušit, že je pohání cosi mocného, a přitom je vše nahozeno tak povrchově. Je to bezpochyby krásné a velmi iritující.

Ve svých předchozích filmech o pomstě (Sympathy for Mr. Vengeance, Oldboy) však Park také dbal na proměny hrdinů a tónování atmosféry. S tím, co se dozvídáme o postavách, se mění i náš postoj k nim. A tak se „dobrosrdečná slečna Geum-ja“ (jak zní originální název) z protivně a neprostupně sebevědomé a poté nepochopitelně svaté stává lidskou a zoufalou. Vizualita se od marmelády a cukrové polevy přesune k chromatičnosti a nálada od vznešené skoro-opery k černé jízlivosti.

Existují lidé, které Nebohá paní Pomsta ohromila, i když ji viděli pouze v korejštině. Jen jim připadala spíš jako drama. Komediálnost jim došla naplno až napodruhé, s titulky. A někdy napotřetí či s odstupem jim zase došlo, že o komedii téměř vůbec nejde. Významové chameleonství má totiž tento film zakódované hluboko pod povrchem navenek prvoplánově efektních obrazů: odvádí naši pozornost tak, že nám před očima mává pestrým vějířem zakrývajícím různé motivace a pochody, jež vypustí až na konci.

Proč tak přemrštěná stylizace, proč taková hra s kýčem a brutalitou? Neměla by být postmoderna už dávno mrtvá? Vysvětlení není tak komplikované. Park Paní Pomstou především skládá hold zhruba čtyřicet let starým filmům japonského klasika Seijuna Suzukiho (Tokyo Drifter, Branded to Kill), který svou pop-artovou estetikou předběhl dobu a ze kterého dodnes čerpá třeba Tarantino, jehož chtěl Park evidentně trumfnout. Avšak hlavní důvod, proč má Geum-ja takový extravagantní „filmový make-up“, spočívá asi v tom, že si neuvědomuje, v jakém žánru přesně žije; její zasvěcení pomstě by mělo přece dobře vypadat. Film zpočátku sdílí tohle pomýlení hlavní hrdinky, ale na konci jí to krutě vytmaví. Přesněji řečeno vybělí. A vy budete zírat a chtít to vidět znovu. Anebo už nikdy.