Baaria

Když se řekne rozsáhlá freska a historie několika generací, vždycky si okamžitě vybavím jeden ze svých nejoblíbenějších filmů vůbec, Jakubiskovu Tisícročnou včelu. Některé prvky s ní má Tornatoreho Baaria podobné (například metodu, jak si vyvzdorovat nevěstu). V prvních chvílích, kdy se malý utíkající kluk rozletí nad sicilskou krajinou, jsem si myslel, že k nim bude patřit i magický realismus a poetičnost… ale toho jsem se pak už moc nedočkal.

Když se řekne Sicílie a její obyvatelé, vybavím si další ze snímků, umístěných v nejvyšších patrech mého soukromého žebříčku: Kaos bratří Tavianiových. Ten přibližuje mentalitu obyvatel ostrova formou několika působivých povídek. Film Baaria, ačkoliv sleduje linii jednoho rodu, budí dojem, jako by takových povídek obsahoval daleko víc a všechny se nějak pomíchaly dohromady. A víc než o duši Sicilanů nepříliš sevřeným způsobem vypovídá o politických náladách v Itálii minulého století.

Giuseppe Tornatore patří k současným nejvýznamnějším italským tvůrcům. Bio Ráj sice už ve svých dalších filmech nepřekonal, přesto drží laťku stále vysoko a ani ve svém posledním filmu ji příliš nesnížil. Baaria je filmem velmi osobním, možná až moc. Název snímku je místním výrazem pro Bagheriu, městečko nedaleko Palerma, kde Tornatore vyrůstal a v jehož kulisách prožijeme dobu od 30. do 80. let minulého století. Ústředním hrdinou je Giuseppe Torrenuova, postava volně inspirovaná režisérovým otcem. Poznáváme ho jako malého kluka (právě toho, který se v poetické scéně rozběhne a letí, jak je uvedeno výše). Seznamujeme se i s rázovitými postavičkami malého městečka a s Giuseppem čili Peppinem prožíváme i jeho dospívání. Chlapec, který je spíš potížistou, se dokonce ocitne i na fresce v klenbě kostela, když spolu s dalšími bezvěrci poslouží malíři jako předloha.

Do života městečka se promítají události doby, včetně nástupu a pádu fašistů a příchodu amerických vojáků. Ve dvaceti letech se Peppino osudově zamiluje do půvabné Manniny a vezme si ji i přes protesty jejích rodičů. V té době se ještě živí prodejem mléka od svých krav, ale jeho neklidná povaha inklinuje k boji za sociální spravedlnost. Řečeno natvrdo: z hlavního hrdiny se stane přesvědčený komunista, což je sice historicky nenapadnutelné, v daných souvislostech i lidsky pochopitelné, ale sympatií mu to nepřidá. Tím spíš, že jeho snem je stát se politikem… Musím přiznat, že pro mě osobně je v Baarii té sociální tématiky až příliš a působila na mě rušivě.

Nejvíc mi na Tornatoreho snímku vadilo, že za celých sto padesát minut nedopřeje divákovi emocionální ztotožnění se s postavami. Chvíli trvá, než si vůbec zvyknete, kdo bude ve středu dění a pak, při jednotlivých scénách, nemáte čas hrdiny „přijmout“. Ačkoliv se toho ve filmu děje tolik, paradoxně mi připadal mnohem delší, než podobně dlouhé Vejdi do prázdna (viz recenze v tomto čísle), kde se toho naopak děje poměrně málo.

Co se týká formální stránky, tak Baaria určitě zaujme obrazově. S precizností a láskou se snaží co nejvěrněji zachytit atmosféru a díky skvělé práci kamery si oči přijdou na své, i když k duši se sdělení nedostane. Vzhledem k mnoha výpravným i davovým scénám by se dala označit jako „sicilský velkofilm“, bohužel i se vším negativním, co k takovému označení patří. Natáčení takto výrazného a dlouhého opusu si vyžádalo práci 35000 spolupracovníků a komparzistů. Bagheria neboli Baaria byla vybudována znovu v tuniských exteriérech. Z herců utkví v paměti představitel hlavní role, i když nemusí budit takové sympatie, jaké by měl. Objeví se zde rovněž hvězdy typu Michela Placida nebo režisérovy favoritky Monicy Belucci, ale jejich role jsou vcelku zapomenutelné. Hudbu složil Ennio Morricone a psát o Mistrovi, že opět nezklamal, by bylo nošením dříví do lesa. Tentokrát mi ale ty krásné tóny příliš nepasovaly k tomu, co se odehrávalo na plátně… bylo v nich víc emocí než by si obraz zasloužil.