BEZVA CHLAP

Filmů o propuštěných vězních a jejich dalších osudech bylo natočeno dost, v poslední době třeba slovenský Pokoj v duši. Většinou se nesly ve vážnějším duchu a byly psychologickou nebo společenskou sondou. Norský snímek Bezva chlap, nominovaný letos na berlínském festivalu na Zlatého medvěda, zvolil jinou metodu a žánr. Osudy svého hlavního hrdiny sleduje formou černé komedie.

Ulrik (hraje ho Stellan Skarsgård, ozdobený slušivým copánkem) seděl v base dvanáct let. Soudě podle toho, jak se s ním loučí vězeňská stráž při odchodu na svobodu, si dokáže lidi získat. Získá si i vás, přestože se později dozvíte, že má na krku kromě rozkrádaček aut také vraždu. Všechno ale nemusí být tak snadno odsouzeníhodné, jak se někdy zdá, a Ulrik rozhodně není chladnokrevný a cynický zločinec. Působí spíš dojmem kliďase, někdy až roztomile vyplašeného z těch divných lidí kolem, a jeho jediným cílem je nějak se usadit a mít svůj klid. První, kdo o něj projeví zájem, jsou jeho bývalí kumpáni: mafián provinčního významu Jensen a jeho komický poskok Rolf. Oba jsou spíše karikaturami než reálnými postavami… ale to je problém více osob ve filmu.

Jensen se v době Ulrikova pobytu za mřížemi finančně staral o jeho ženu a syna a teď by si přál, aby došlo k vyrovnání účtů. Na ty finanční ani moc nespěchá, spíš jde o to odrovnat práskače Kennyho, který Ulrika do basy dostal. Propuštěný kriminálník tak dostane nejen sklepní bydlení v domě Jensenovy sestry (které dost připomíná vězeňskou celu) a nejen práci automechanika, ale také pistoli, se kterou má udavače vyřídit. Než se k onomu zločinu začne schylovat, stane se Ulrik objektem sexuálního zájmu několika žen včetně své bývalé – zřejmě v domnění, že dvanáctiletá abstinence udělá z chlapa nadprůměrně výkonného samce. On sám naopak projeví zájem o svého syna, studujícího vysokou školu a žijícího s těhotnou přítelkyní.

Bezva chlap je snímkem, který svým laděním může připomenout filmy finského režiséra Akiho Kaurismäkiho. Rázovité postavičky ve vlastním mikrosvětě, osobitý černý humor, komorní ladění… to vše působí na oko intelektuálněji založeného diváka příjemným dojmem. Je to zábavné a scény mapující trapnost lidského konání nepřekračují hranice dobrého vkusu. Převážně groteskní podání ovšem trochu shazuje okamžiky, které se snaží být vážnější a „ze života“. Většinu času máte pocit, že sledujete spíš účelově vykonstruovanou hru než film, přinášející nějaké zásadní sdělení. Věrohodně a civilně působí pouze Stellan Skarsgård v roli Ulrika. Jeho postava se jako jediná nepohybuje jen po povrchu a není pouhou figurkou na šachovnici scénáře. Díky hercovu střízlivému a sympatickému pojetí zjistíte, že fandit muži, který kdysi zabil člověka, nemusí být v rozporu s mravním přesvědčením.

Tak jako většina skandinávských snímků plyne i Bezva chlap v poklidném tempu, ze kterého vás jen občas vyvede zjištění, kdo ke komu vlastně patří. Vedle předvídatelných scén a komických situací, které se opakují tak, že se vyčerpají (poněkud neesteticky pojatý sex s paní bytnou, promluvy šéfa v autodílně), je zde i pár takových, které dopadnou jinak, než jste čekali. Řada věcí je zde jen tak naťuknutá (třeba vztah s bývalou ženou), ale jsou tu i docela silné scény (návštěva u práskače, rozhovory se synem). Suma sumárum, film funguje a pobaví… ale nic víc.

Zajímá-li vás, ke komu nakonec Ulrik najde cestu a chcete-li vidět konec nejprve dojemný a pak i náležitě cynický, na Bezva chlapa si zajděte. Pokud to pro vás bude jedno z prvních setkání se severskými kinematografiemi, oceníte snímek možná více, než si zaslouží. Jestliže jste ale pár norských, dánských, švédských a finských filmů už viděli, přijmete tuhle sympatickou grotesku jako další film z mnoha podobných…