Koncert

Filmy, ve kterých se skupina outsiderů pokusí o něco zdánlivě nemožného, bývají oblíbené. Většinou jsou plné rázovitých figurek, absurdních situací a „člověčiny“. Koncert rumunského režiséra Radua Mihaileanua (Vlak života, Jdi, žij a někým se staň) do téhle skupiny snímků plně zapadá – včetně obvyklého silného a dojemného závěru.

Za časů, kdy v Rusku vládl bolševik, reprezentovaný jedním hnusákem se srostlým obočím (rozuměj Brežněvem), se věhlasný dirigent Andrej Filipov zastal židovských hudebníků ve svém orchestru. Jak později vyplyne, nebylo to až tak úplně politické gesto, mělo však politické důsledky. Andrej si už ani neškrtl. Dnes, po 30 letech, ve slavném moskevském Velkém divadle jen vytírá podlahy – a podle toho, jak vypadá a chová se současný ředitel, idiotům přeje každá doba. Jednoho dne se při úklidu dostane Andrej k faxu, kterým je orchestr Velkého divadla zván do Paříže. Tuhle informaci si nechá pro sebe, protože mu v hlavě zraje plán: dá dohromady svůj někdejší orchestr a tuhle štaci podnikne inkognito s ním.

Nejprve film trochu připomene legendární Blues Brothers – stejným problémem. Někdejší členové orchestru se už dávno protloukají všelijak a je třeba je přesvědčit. Také je nutno získat sponzora, a jak se zdá, vyplatí se chodit na mafiánské svatby, i když se tam člověk vystavuje riziku zastřelení. Co se týká kontaktu s francouzskou stranou, Andrej se paradoxně obrátí na člověka, který tehdy před třiceti lety na příkaz vlády koncert přerušil – bývalého kágébáka Gavrilova. Jednou z podmínek, za kterých chce vystoupit, je účast slavné houslistky Anne-Marie… má k tomu své osobní důvody. Takto rozehraná partie se postupně zašmodrchává, řeší, má za následek humorné až groteskní situace. A poté, co se děj definitivně přenese z Moskvy do Paříže, začnou do legračních scének stále více probleskovat vážné chvíle.

Musím říct, že jsem se po celé dvě hodiny cítil příjemně a ani na chvíli se nenudil. Je to jednak zásluha zábavně koncipovaného příběhu, jednak dobrého hereckého obsazení. Aleksei Guskov v roli dirigenta Andreje je sympaťák, kterému jsem držel palce, Melánie Laurent jako houslová virtuoska je neuvěřitelně krásná a přesvědčivá a potěšil i pohled na decentně zestárlou Miou-Miou v roli její manažerky. Pobaví satira na komunisty – jak ruské, tak francouzské – i na židovskou „schopnost obchodovat“. Naopak romská komunita tu působí sice charakteristicky, nicméně překvapivě sympaticky. No, a významnou roli pochopitelně hraje široká ruská duše.

Asi tušíte – a nepokazím vám tou informací případný zážitek –, že koncert se přes veškeré překážky nakonec v nějaké formě uskuteční. Proč, jaká je motivace mladé houslistky a co nabudí členy bývalého orchestru, to se dozvíte v kině. Připravte se na to, že jste-li trochu emotivněji založeni, tak vás poslední čtvrthodina pěkně vyždímá… a je úplně jedno, jestli máte navíc i vztah k vážné hudbě a líbí se vám Čajkovského skladba.

Koncert je přesně tím „malým velkým filmem“, který nemění běh dějin ani neplní velké sály, ale potěší, rozesměje i dojme… občas možná pateticky nebo s přehnanou nadsázkou, ale každopádně velice příjemně.