Mamas a Papas

Nejprve chci upozornit pamětníky, aby dle názvu nehledali žádnou evokaci šedesátých let – jak známo, Mamas & Papas byli v oné době známou americkou vokální skupinou. S jejími pohodovými písničkami nemá tento film nic společného a možná mělo zůstat u jiného zamýšleného názvu: Nádech Výdech. Hezky by se pak k němu rýmoval celkový dojem: povzdech.

Rodičovství, usilování o něj nebo jeho ztráta jsou faktory, které dokážou člověka změnit. To může potvrdit každý, kdo se stal otcem nebo matkou. Je to určitě nosné téma pro film, dokonce i pro takový, ve kterém se prolíná více příběhů… tedy v případě, že z nich autor dokáže vytvořit působivý celek. Nejnovější film Alice Nellis se o něco podobného snaží, dostal se ale bohužel jen do poloviny cesty. Po doběhnutí závěrečných titulků zůstává v hlavě pocit něčeho rozbředlého a nesourodého, kde se silnější scény střídají s průměrnou televizní inscenací.

Čtyři příběhy jsou čtyřmi modelovými situacemi: někdo dítě mít chce a nejde to, někdo dítě bude mít a nechce ho, někdo si dítě nemůže dovolit ze sociálních důvodů a někdo o dítě přijde. Každý z nich by byl nosný sám o sobě, kdyby byl patřičně rozvinut a nezůstával na povrchu. Působivý je především příběh ukrajinské dvojice a trápení manželského páru, který se léta marně snaží o početí. Zbylé dva působí, že jsou do počtu a zejména dlouhodobý výlet paní doktorky do ciziny mi připadal samoúčelný a nepasující.

Seznámíme s doktorkou Irenou, která pomáhá řešit problémy párů, neúspěšně usilujících o dítě a ji samotnou zasáhne tragédie v rodině. Právě v Irenině ordinaci poznáme i manželskou dvojici, kde hlavně partnerka je frustrovaná dlouhodobými marnými pokusy o mateřství. Další dvojice – divadelní herečka a její partner – řeší opačný problém, nechtěné těhotenství. Téže situaci je přinucen čelit i poslední pár, ukrajinská pokladní a její manžel, dělník. Ti už dvě děti mají a pro třetí zde bohužel není místo.

Mamas & Papas vznikali zvláštním způsobem: herci vůbec neměli scénář, znali pouze charakteristiku svých postav a jejich situaci. Až na výjimky si ve svých postavách ponechali vlastní křestní jména a také reálné vztahy ze svého života: o dítě usilující Filip a Zuzana jsou opravdu manželé a Michal je skutečně Filipův bratr. Což o to, jako experiment to zní zajímavě, i když podobný postup byl použit při tvorbě filmů už mnohokrát. Podstatný je výsledek, a třebaže většina ansámblu působí přirozeně, příliš vás jejich snažení nezasáhne a moc scén v paměti neutkví. Nepomáhá tomu ani lehce rušivá – a nesystematicky používaná – práce s časem: občas se děj vrátí zpátky do nějakého bodu, aby odtud rozvinul jinou linii. Není to ale pravidlo a děj skáče z jedné časové roviny do druhé.

Co mi silně vadilo, byl product placement. Sponzoring firem z mnoha scén přímo nechutně řve. Chvílemi jsem měl pocit, že jedním z důvodů vzniku filmu byla nějaká domluva s nejmenovanou cestovní kanceláří, tedy pardon, dnes už agenturou – a možná i přání Zuzany Bydžovské naučit se potápět.

Při sledování příběhu o vztazích – a zejména v tak citlivé oblasti jako rodičovství – bych měl cítit nějaké emoce. Takových míst, která by mě vyzývala k aktivní citové účasti, bylo ale zatraceně málo. Většinu času jsem měl dojem návštěvníka zoologické zahrady (nenarážím tím na závěrečnou scénu ani na povolání jednoho z aktérů), který přechází od jednoho výběhu k druhému a jen občas se za plotem něco děje. Mimochodem ta zmíněná finální scéna mi přišla hodně upatlaně patetická, a kdyby bývala postava paní Bydžovské postupovala podle plánu, film by dostal výraznější tečku.

Těžko říct, jaké má být cílové publikum, které chce režisérka oslovit. Většinový divák to jistě nebude, pro intelektuálního příznivce artových snímků je film povrchní a nevýrazný. Mám rád psychologické filmy, líbí se mi příběhy ze života, nestydím se za slzy, když je ve mně film vyvolá, dovede mě nadchnout dobře poskládaná mozaika. Z Mamas & Papas jsem odcházel s myšlenkami na to, že si půjdu spravit náladu koupí nějaké pěkné knížky.