Souboj titánů

Každému z nich jsem to tady na té židli říkal: nevěřte trailerům, nevěřte trailerům nebo se z toho zblázníte! Nedají si říct. Ale kdo by jim to mohl mít za zlé. Člověk by si řekl, že na remaku Souboje Titánů se vlastně nedá nic pokazit. Bandu vousatých hipíků nahradí nadějná hollywoodská omladina, starožitnou animaci CGI technologie 21. století a topornou akci zběsilé klipové tempo, jak ho máme ve svých blockbusterech rádi. Něco ubrat, něco přidat, tohle zrychlit, tamto zvětšit a spolu s trailerem, z něhož leckdo vypustil Krakena už s předstihem, máme recept na zaručený úspěch. A ono houby. Noví Titáni v režii francouzského akčního specialisty Louise Leterriera selhávají prakticky ve všech ohledech a ponechávají zklamaného diváka v naději, že snad řecká mytologie se svými nekonečnými filmovými možnostmi neřekla tímto nešťastným způsobem své poslední slovo.

Na vině je především chabý scénář a krátká stopáž – kombinace, která ve výsledku dokázala rozvrátit i tak jednoduchou příběhovou strukturu, jako je prachobyčejná cesta za pomstou. Film zcela postrádá práci s charaktery či prostě jen obyčejné představení hrdinů a jejich motivací. Hlavní hrdina Perseus spokojeně chytá ryby se šťastnou adoptivní rodinou. Otec rybář vytáhne prázdnou síť, a místo aby se zamyslel nad svou schopností… inu… chytat ryby, rozpoutá patetický motivační monolog o tom, jak je nutné postavit se bohům, kteří si na něj zasedli. A pak umře. Perseus se naštve. Přivlečou ho před krále, řeknou „Hele ty jsi polobůh, běž naložit bohům“ a on řekne „Tak jo, já teda půjdu“. A jde. Tedy jdou, protože tahání ryb z moře není ideální kvalifikace pro souboj s nesmrtelnými a náš hrdina tak vyfasuje nějaký ten ozbrojený doprovod. Za patnáct minut je vymalováno a zbytek filmu už jen přihlížíme tu více, tu méně uceleným akčním pasážím, v nichž statečná družina antických reků nepochopitelně nasazuje krk pro princeznu Andromedu, která si v celém filmu štěkne všehovšudy tři čtyři minuty.

Souboj titánů postrádá smysluplnou, atmosféru budující mezihru a stmelovací pasáže, během nichž by si divák k hrdinům a jejich poslání vybudoval alespoň nějakou vazbu. Ve výsledku tak ani docela šokující závěrečná jatka v brlohu nestvůrné Medúzy nevyvolají v divákovi žádné výraznější emoce, maximálně pozvednutí obočí. K hlubšímu prožitku se zkrátka Titáni nepřiblíží ani na dohled. Zvlášť, když scénář degraduje veškeré postavy do rolí statistů, kteří valnou většinu neakčních pasáží deklamují prázdné slogany či pronášejí úderná hesla vhodná tak pro zasazení do traileru mezi dva údery bicích z instrumentálky The Bird And the Worm. Nepomáhá ani stopáž; tam, kde se původní Souboj titánů z roku 1981 opírá o dvě hodiny poctivé filmařiny, balancuje Leterrier na povážlivě tenkém ledě 106 minut, který zkrátka podporu pro vystavění a postupnou gradaci příběhové linky neposkytuje. Zvlášť v tak složitých reáliích, jakými jsou mnohovrstevné řecké legendy a báje.

Všechno bychom ale Leterrierovi odpustili, kdyby se vykoupil skutečně dobře odvedenou akční jízdou. Bohužel i v tomto ohledu zůstává potenciálu předlohy mnoho dlužen. Akční pasáže, třebaže trikově velmi dobře zvládnuté, postrádají nápady a napětí budují snad jedině (nad)užíváním efektních zpomalovaček ve stylu Johna Woo a akrobatických přemetů v podání Sama Worthingtona. Asi nejhůř pak paradoxně vychází závěrečný souboj s Krakenem, jenž se omezil prakticky jen na pár přeletů na hřbetě okřídleného Pegase. Ve srovnání s podobnou pasáží z velkolepého finále dětského animáku Jak vycvičit draka prohrává Perseus na plné čáře – a to už je důvod k zamyšlení. Jedinými skutečně světlými okamžiky nového Souboje titánů tak byly pasáže s vynikajícím Madsem Mikkelsenem, který v roli nesmlouvavého pretoriána Draca úspěšně bojoval jak s přerostlými škorpiony, tak i (a to hlavně) s nástrahami tupého scénáře. Dokonce i Liam Neeson zvládl záludnosti legendární hlášky „Vypusťte Krakena“ se ctí a poloha otcovského boha Dia mu vysloveně sedla. Škoda, že totéž se nedá říct o jeho hereckém kolegovi Ralphu Fiennesovi a jeho podivně úlisném ztvárnění boha podsvětí Háda.

Původně byli Titáni natočeni klasicky, ovšem 3D mánie, kterou spustil Cameronův Avatar, rezonovala zjevně i na Olympu, a tak byl film dodatečně převeden do tří rozměrů. Výsledek není, jak by se dalo očekávat, žádná velká katastrofa. Efekty jsou o něco placatější, než bývá obvyklé, a barvy trochu matnější, fatální útok na funkci očních nervů se ale naštěstí nekoná. Přesto výsledek není natolik úchvatný, aby bylo nutné investovat 50 korun navíc za speciální brýle. Pokud se rozhodnete zhlédnout klasickou 2D verzi, pravděpodobně uděláte lépe.