Špatnej polda

Werner Herzog je živou legendou německé kinematografie. Proslavil se filmovými dobrodružstvími, na nichž spolupracoval s charizmatickým hercem Klausem Kinským (Aguirre, hněv boží, 1972). V osmdesátých a devadesátých letech se od hrané tvorby odklonil k dokumentu, aby v novém tisíciletí objevil nové obzory: natáčí v amerických produkcích a s hollywoodskými hvězdami. Přizpůsobil se zdejším pravidlům: rámcově respektuje škatulku žánru (válečný Temný úsvit, noirový Špatnej polda), ztlumil svůj autorský vklad. Vyprávění má větší spád. Díky tomu všemu je „nový“ Herzog divácky přístupnější širokému publiku než ten „starý“. Téma však zůstalo stejné – vyšinutí a umanutí hrdinové. Musejí dosáhnout cíle, který si vytyčili, za každou cenu. V cestě jim často stojí příroda, nespoutaná a krutá.

Špatnej polda ovšem nevede svůj boj v pralese, ale v New Orleans. Nejevropštější z amerických měst má genius loci odlišných kultur (francouzské, hispánské, africké) a po hurikánu Katrina i mírně apokalyptický „šmrnc“. Právě do doby bezprostředně po katastrofě tvůrci příběh zasadili. Ulice jsou oprýskané, vyšetřovaná čtvrť neudržovaná a její černí obyvatelé mluví místním dialektem, což snímku dodává na autenticitě. Určitá syrovost až dekadence prostupuje každý záběr. A to díky věčně sjetému titulnímu hrdinovi, který šňupe, kde může, krade a zneužívá pravomocí veřejného činitele. Přesto má Terrence McDonagh zdravé jádro. Vyvraždění rodiny senegalských přistěhovalců mu nedá spát. Zabili i ženu a děti. A tak se poručík neohroženě (s kokainem v kapse) pouští do vyšetřování… aniž by zapomněl na své vedlejší aktivity (pasák dívky, kterou miluje; sázkař).

Velicí leguáni na stole, tóny saxofonu – takové halucinace vymyslel pro svého hrdinu režisér. Vrchol ujetosti však přijde teprve s vtipnou breakdanceovou kreací „tančící duše“. Zaslouží si absolutní hodnocení. Stejně jako Nicolas Cage. Jeho obličejové výrazivo ještě dlouho utkví v paměti. Uvolněná, „jazzy“ gesta se střídají s výbuchy vzteku a bolestmi křivých zad. Nejzábavnější z diváckého hlediska jsou jeho sjeté, naprosto vypláchnuté pohledy a šílený smích. Cage se po velmi nevýrazných (až nevěrohodných) výkonech posledních let vzepjal a vrátil na piedestal Pana herce. Jistě zde podal jeden z nejlepších výkonů kariéry, v jedné ze svých nejzvláštnějších rolí… a ten veliký kolt, který nosí nedbale za pasem na způsob kovboje… zkrátka vzniklo dílo tak trochu podivné jako od Davida Lynche, tak trochu krimi starého ražení (tj. věnuje čas výslechům, využívá dlouhé záběry – nehraje tolik na akci, klipovost či „cool“ efektní záběry).

Jedinou vadou na originalitě je fakt, že se jedná o remake. Stejnojmenný film už totiž natočil Abel Ferrara v roce 1992, v hlavní roli s Harveyem Keitelem. V podstatě se však jedná o remake pouze v rovině námětu – ten převzal a přepsal scenárista William M. Finkelstein (dosud psal pouze pro TV). Herzog původní snímek neviděl a dokonce usiloval o změnu názvu toho svého, neboť ho za remake nepovažuje (to ovšem z marketingových důvodů producenti zamítli). Rozdíly mezi oběma díly přímo bijí do očí – zatímco Keitelův polda má výčitky svědomí a snaží se polepšit, Cageův polda nic takového neřeší. Další zásadní odlišnosti bychom našli v samotné zápletce nebo v umístění příběhu (New York x New Orleans).

Ačkoli si režisér sliboval od titulu komerční úspěch, propadl. Je pravda, že jméno Cage poslední dobou už není zaručeným tahákem. A je pravda, že Herzog nedělá kino pro každého. Ani tentokrát si neodpustil zpochybnit oficiální hodnoty a morálku. Spolu s hercem vytvořil postavu, která není politicky korektní a dost možná bude mnoha divákům nesympatická. Ukazuje totiž, že dobro a zlo jsou docela pevně svázané, ať se nám to líbí nebo ne.