Vejdi do prázdna

Nejspíš většina těch, kdo někdy vyzkoušeli halucinogenní drogy, potvrdí, že jedním z průvodních jevů po požití je změna subjektivního vnímání času. Tato informace je před zhlédnutím bezmála tříhodinového snímku provokatéra Gaspara Noého dosti podstatná. Jedná se o film, kde v podstatě banální příběh slouží jako odrazový můstek ke skoku do velmi osobního světa, v němž neplatí běžné fyzikální zákonitosti ani přísná kontinuita. Řečeno natvrdo, čeká vás velmi dlouhý LSD trip, při kterém drogu nebudete potřebovat.

Linda a Oscar jsou sourozenci, které v dětství potkala tragédie. Jejich rodiče zahynuli při autonehodě a oni to viděli na vlastní oči. Slíbili si věrnost a stvrdili ji krví, přesto nezabránili tomu, aby je dospělí rozdělili. Poté, co – už o pár let starší – Oscar zakotví v Tokiu a začne si tu vydělávat peníze jako dealer drog, může si dovolit Lindu vzít k sobě. Dívka zanedlouho začne rovněž vydělávat peníze – jako striptýzová tanečnice v nočním klubu. Při jedné razii, způsobené uraženou pomstou, je Oscar zastřelen. Jeho duše poté bloudí prostorem a vnímá svět po své smrti a paralelně s tím se vrací ve vzpomínkách do minulosti…

Takhle popsáno to zní jako lineární story, ale berte ji jen jako orientační bod. Už úvodní titulky, ve kterých za doprovodu psychedelické hudby proběhnou za pár vteřin jména všech, kdo se na filmu podíleli, vás mají varovat. Tady nejste na běžném promítání. Tohle je nový typ filmu. Jste i vy nový typ diváka? Budiž zdůrazněno, že ti, kdo mají zkušenosti s konzumací a účinky psychedelických drog, případně s jinými zážitky mimotělesného vnímání (např. out of body experience), jsou ve výhodě a budou se cítit jako doma. Ostatní se buď přizpůsobí, nebo odejdou, většinou se zklamáním nebo znechucením.

Připravte se na to, že vaše duše se na většinu času stane duší hlavního hrdiny, že budete svět sledovat hlavně z pohledu seshora a střídat jednotlivá prostředí bez ohledu na platné fyzikální zákony. Připravte se i na to, že budete vystaveni abstraktním obrazům a že během některých předělů na vás bude prostě jen dvacet vteřin stroboskopicky blikat bíle zabarvené plátno. A čekáte-li nějaké logické zakončení a dotažení „kruhu do konce“, pak se sice v jistém smyslu dočkáte, ale může vám to připadat trochu přes míru. Ti diváci, kteří vydrželi až do závěrečného dlouhého bloudění Oscarovy duše jednotlivým pokoji hodinového hotelu, plného souložících lidí, neunesli explicitně znázorňovaný sex (včetně detailu penisu pronikajícího do vagíny v záběru „zevnitř“).

Provokatér Gaspar Noé rozčeřil před lety i zdejší filmové vody snímkem Zvrácený. Svůj poslední film přijel do Prahy uvést v rámci Febiofestu osobně. Byl jsem na divácké projekci a po ní měli ti, kteří zbyli v sále (asi polovina z původního množství) možnost klást otázky. Pokud vás ve výše uvedených souvislostech zajímá režisérův vztah k drogám, Noé otevřeně přiznal, že v mládí vyzkoušel, co se dalo. Prostě jen odškrtával ze seznamu. Nyní už nebere, i když ho z toho bude řada diváků podezřívat. Tokio si jako místo děje vybral proto, že samo město mu připadá se svými neony a zvláštním nočním životem psychedelické i bez drog. Všichni aktéři jsou neherci – v roli drogového dealera se tak například objeví jeden učitel angličtiny, kterému už zřejmě v Japonsku učit dospívající dívky nedovolí. Výjimkou mezi naturščiky je představitelka Lindy. Tu hraje odvážně Paz de la Huerta – pokud si vzpomínáte na Pravidla moštárny, byla to ta holka ze sirotčince, které se hlavní hrdina tak líbil. Ještě si dovolím jedno upozornění přímo od pana režiséra pro všechny, kdo film dokoukají až do konce: sledujte pozorně, o koho se v závěrečných záběrech jedná, protože film pak získává jinou interpretaci než tu, kterou považujete za správnou. V každém případě si na konci řeknete spolu s profesorem Steinem z jedné Morgensternovy básničky: „To byl zážitek vskutku zvláštní.“