Iné svety

Dvaatřicetiletý slovenský dokumentarista Marko Škop, který má za sebou například portrét režiséra Ela Havetty Palma v botanické záhrade (2005), věnoval se svými spolupracovníky poslední tři roky života natáčení v lokalitě jménem Šariš. Ta se nachází pod Východními Karpaty na Prešovsku a je zvláštní tím, že se zde ve větší míře než kdekoli jinde na Slovensku potkávají a prolínají různá etnika se svými nářečími, způsoby života, folklorem, zkrátka celými malými světy.

Nejvýraznější jsou Šarišani, kteří si nejvíc zachovávají svou identitu (a okamžitě je poznáte podle dialektu), pomalu se plně asimulují a rozpouštějí mezi ostatními Rusíni, naopak Romové jsou stále více slyšet a vidět po letech, co byli odklízeni před zraky „bílých“, postupně odcházejí a vymírají Židé a vyrůstá tu též nová generace Slováků, z nichž někteří se cítí být spojeni s tradicemi a jiní už jsou nudící se světoobčané odkojení televizí.

Škopův dokument zjevně není folkloristický, ale patří k momentálně módnímu a snad i aktuálnímu trendu, který se snaží sledovat lokální kulturu na pozadí globálních celosvětových změn. Natáčecí štáb tu bývá viditelný, občas provede vpád mikrofonem či druhou kamerou do obrazu, narušuje, utíná nebo protahuje snímání, čili odmítá říkat „sledujete něco nezprostředkovaného“. V tomto druhu dokumentaristiky je ukryt aktivismus, touha vybudit nás k přemýšlení a nejen sledovat zaznamenané.

Nemůžu říct, že by mě třeba nefascinoval samozvaný cikánský policajt Ignác Červeňák, který se po čtyřicítce dal na romantické rapování, že bych nesoucítil s úžasně outsiderským rusínským karikaturistou a dětským fotbalovým trenérem Fedorem Ficem nebo zčásti neobdivoval zaťatost a vitalitu čtyřiaosmdesátiletého Šarišana Jána Lazoríka, který kolem sebe šíří svou lidovou filozofii o potřebě rozmanitosti. Se všemi dokumenty tohoto typu mám ale zásadní problém.

Tyto filmy k nám totiž přicházejí s již hotovým výkladem (zde se přemílají neobjevné pravdy o identitě, konzumu, duchovnu atd.) a střípkovitě se snaží navodit dojem původního genia loci. Podle mě se ale dotyčné střípky v žádnou velkou mozaiku neskládají a pouze vytrhávají lidi z celkového kontextu jejich životního prostředí, tedy atmosféra místa je zrušena. Tvůrci deklarují „Hovorí sa, že všetci máme svoje svety a tie svety sú jedinečné. Je to naozaj pravda?“ Jistěže je, jenomže tyto dokumenty míchající jedinečné vzorky působí nakonec paradoxně všechny skoro stejně.