Toy Story 3: Příběh hraček

Druhé a možná poslední pokračování úspěšného animáku přináší staré dobré hračky, které už dospěly... vlastně ony ne, dospěl Andy, jejich majitel, a to je pro každou hračku a zároveň i pro každého majitele chvíle obtížná. Nu a tak trochu obtížný bude i film pro diváka. Pamatujete si totiž okamžik, kdy jste zjistili, že už si nehrajete se svými oblíbenými plyšáky, panenkami, vojáčky, autíčky, prostě čímkoliv? Ten pocit ztráty, že jste přišli o něco krásného, co už se nevrátí a co vám bere kus té dřívější hravosti a nevinnosti? A zároveň i spoustu výčitek, které se na vás vrhají, protože je vám najednou vašich dlouholetých společníků líto? Pocit, že je opouštíte, zrazujete? Tak přesně tyhle emoce ve vás třetí Toy Story vyvolá, a i když se třeba cítíte být drsní, v určitých chvílích vás film prostě záludně bací pod pás a nějaký ten cit vydoluje. Začíná s tím už od začátku, kdy se Andy připravuje na vysokou školu a hračky uvažují, co s nimi bude. Půjdou na půdu nebo do smetí? A jak se vyrovnají s tím, že už je nikdo nechce? Film se v téhle chvíli neostýchá před ničím a některé otázky oněch veselých postaviček evokují otázky o smrti, kterou opuštění majitelem tak trochu symbolizuje. Což neznamená, že je Toy Story slzopudným dramatem, zábavy si v něm užijete vrchovatě, ale vedle smíchu se vám dostane ve stejné míře i dojetí.

Shodou klasických okolností „jak nikdo nechtěl, aby to dopadlo“ se ovšem hračky ocitají ve Sluníčkové školce, zdánlivém ráji na zemi. Co víc si mohou hračky přát než spoustu nadšených dětí, které si s nimi hrají, kompletní servis pro ty, které se při hraní nějak poškodí, vstřícné starousedlíky v čele s růžovým medvědem Mazlem, který voní po jahodách...? Ale běda, z Mazla se vyklube zraněná duše, odporné zlomené stvoření, které celé školce (samozřejmě ve světě hraček) vládne a celou sestavu i s Buzzem Rakeťákem šoupne do Housenkárny, třídy pro nejmenší, kde už to není tak idylické soužití. Nejmenší děti totiž mají poněkud destruktivní povahu a ožužlání je to nejmenší, co vám jako hračce hrozí. Ale jak říká Mazel, pro dobro celku je třeba obětovat několik jedinců.

Toy Story 3 je právě pro scény, jako jsou první okamžiky ve školce, animákem, který vyčnívá nad svou běžnou konkurencí. Režisér Lee Unkrich, který má prsty už v druhém dílu či klasice Hledá se Nemo, ví, co zapůsobí jak na dětského, tak na dospělého diváka. Nebojí se poměrně odvážných citací filmových klasik a občas se až člověk diví, že z toho něco mají děti, vždyť všechny tyhle odkazy a popkulturní narážky nemohou pochopit. Dle reakcí dětí v sálu ale mají. Vy se budete bavit kupříkladu skvělou úvodní scénou, která převádí dětské hraní do vize, jakou má dítě. Prostě akční film s nepříliš konzistentními prvky ve stylu „co pokojík dá“. Vše pak pokračuje již zmíněnou trochou útoků na vaše vzpomínky a pak zase přijde na řadu klasická scéna ze školy alias vězení a Mazel v roli místního bosse. Nejde se nesmát při parodických scénách vzpomínek Šáši na důvod Mazlovy změny („Toho dne se v něm něco zlomilo...“) stejně jako při pohledu na poměrně děsivou panenku, Batole, Mazlova bodyguarda s jedním povislým mrkacím okem, kdy si vzpomenete na nejeden klasický horor. Tyto pasáže prokládají i kratší akční, aby si každý na své přišel, ale žádné několikaminutové eskapády, jak někdo do něčeho naráží či někam padá ve stylu Doby ledové se naštěstí nekonají. Třetí Toy Story je více o prožívání a vybavování si různých momentů, ať scén nebo pocitů.

Film poběží i v 3D, nicméně to není nijak patrné, přesněji řečeno, je zde, ale obešli bychom se klidně i bez něj. Dabing je tradičně kvalitní, jak už tomu u filmů od Pixaru u nás bývá, obzvlášť potěšující je výkon Michala Dlouhého v roli kovboje Woodyho. Pozoruhodný je i pixarovsky tradiční předfilm, v němž dokonce uslyšíte Václava Havla. Mimochodem tenhle surrealistický příběh Noci a Dne bude bezesporu jedním z na Oscara nominovaných krátkých animáků. Celkově Pixar odvedl standardně kvalitní práci. Nejde sice o zářící novu ve stylu Vall-Iho, ale o animák, který rozhodně patří mezi nejlepší svého druhu v tomto roce, zvláště když poslední Shrek nedopadl úplně nejlépe. Zaujme jak dospělé, tak děti, ty první možná o trochu více, protože se odkazuje na věci, které ty nevinné děti ještě neprožily. Snad jen ten konec je až moc dojemný a snaží se vyrazit knedlík v krku i z těch nejcyničtějších diváků. My slabší pak přemýšlíme, kam jsme dali oblíbenou sbírku vojáčků, jak se daří ve sklepě plyšákovi a proč si na pracovní stůl nedat alespoň jednu hračku z dětství. Jen jednu, ta přece ničemu neublíží...