Největší z Čechů

Režisér Robert Sedláček má rád lidské příběhy, pokud možno z extrémních nebo alespoň absurdních pólů společenského spektra. Dokazovali to příjemní Muži v říji a dokazuje to nyní i paradokument či filmový pseudodokument Největší z Čechů. V něm sledujeme skupinku filmařů, kteří válčí s nedostatkem peněz na své nekomerční filmy a stále jsou odmítáni. Není divu, že pak bez váhání vezmou nabídku na film pro (reálnou) Agenturu Dobrý den, která se zabývá všemožnými rekordy a kuriozitami. Úkol zní jasně – natočit film o českých rekordmanech tak, aby je ukázal jako lidi a ne jako zvířátka v kleci, na něž se lidé chodí koukat a jimž se povětšinou smějí. Nicméně i filmaři jsou lidé a za kuriózními objekty zkoumání tak vyplouvají na povrch částečně i jejich osudy, které nejsou o nic méně pozoruhodné a tak trochu šílené. Nicméně šílené neznamená nepravděpodobné. Naopak, to, v čem tkví největší síla filmu, je realita. Všichni rekordmani mají reálný protějšek ve skutečném životě či zde přímo vystupují. A u filmařů zase můžeme jasně sledovat Sedláčkovu inspiraci strastmi malých štábů a hlavně jeho vlastní nemesis, financování filmu, které mu už pár snímků poslalo k ledu.

Sedláček má bezesporu čich na herce. Jeho oblíbenec Jaroslav Plesl v roli režiséra je příjemně nepříjemně neurotický a nevrlý, producentka Simony Babčákové zase sympaticky vyrovnaná, byť se občas objeví i odvrácená tvář jejího života. Dalším z příjemných Sedláčkových objevů je pak mladá Johana Švarcová jako zvukařka. Co se týče části rekordmanů nahrazených herci, jde o osvědčené tváře, které obstály. Nicméně těžiště snímku leží spíše v oblasti neherců, kteří zde představují sami sebe. Když při západu slunce vynáší na pelhřimovském náměstí jeřáb do vzduchu polonahého tlouštíka, jehož drží postroj připojený na cvoky skrz jeho kůži, a režisér (a s ním tak trochu i Sedláček) hlesne „Jsem Fellini“, musíte s ním minimálně v tomto okamžiku souhlasit. Největší z Čechů tak jdou ještě víc na dřeň společnosti, než činili Muži v říji. Nese to s sebou samozřejmě i nevýhody. Děj není tak uhlazený, vše vyhlíží mnohem syrověji a rozhodně nejde o klasickou komedii. Což neznamená, že se nezasmějete. A ani ne tak oněm lidem, kteří se zde objevují. Protože i když je to mnohdy bizarní a kuriózní podívaná, nejde alespoň trochu necítit obdiv k tomu zapálení a slepému zaujetí, s nímž provozují svůj koníček, aniž by jim nesl nějaké hmotné zisky.