recenze / Sama v Africe

Sama v Africe

Sama v Africe

Soukromá tragédie, která nebudí účast

Když se někdo ocitne v nesprávnou dobu na nesprávném místě, nemusí mít možnost výběru a okolnosti ho semelou tak, že se z toho nevzpamatuje. Maria, hlavní hrdinka filmu režisérky Claire Denis, ovšem na výběr má. Žije v nejmenované africké zemi, kde právě došlo k povstání a jeho potlačování ze strany armády a odkud každý, kdo má bílou barvu pleti, utíká, seč může. Má rodinu, tedy konkrétně manžela s vizáží Christophera Lamberta a flegmatického, rozmazleného dospělého syna. Je to ale zároveň tvrdá žena, která se odmítá smířit s realitou a která svoji identitu spojuje s vlastnictvím kávové plantáže. Důsledky jejího rozhodnutí nepřipojit se k ostatním bělochům a zůstat na nebezpečném území přinesou zkázu nejen jí, ale i jejím blízkým…O vyhraněných lidech ve vyhraněných situacích mohou vzniknout vyhraněné filmy. Bohužel v případě snímku Sama v Africe tato možnost neplatí. Film od začátku trpí nevýrazností a žánrovou neurčeností. Na to, aby se jednalo o napínavý příběh, v něm chybí napětí. Na psychologické drama v něm chybí psychologie – s výjimkou hlavní hrdinky, vnitřně pevně dané a neměnné, jsou ostatní postavy jen neživotnými ilustracemi. A z čistě audiovizuálního hlediska nepřináší většinu času žádnou podívanou, nad kterou by se tajil dech. Vše je předkládáno v uspávajícím tempu, ve kterém i zdánlivě silné scény včetně těch symbolicky krvavých působí jako „umění pro umění“. Film o střetu dvou kultur a civilizací nepřináší žádný argument, proč bychom měli stranit jakékoliv ze stran. Bílá kolonialistka, která lpí na majetku a rodinné tradici, je sama o sobě slibnou postavou i v negativním slova smyslu, ale ani tradičně dobrý herecký výkon Isabelle Huppert jí vinou scénáře nepřidává charizma. Nemáme důvod jí fandit (což nám vyústění příběhu potvrdí), jsme odsouzeni do rolí pozorovatelů. V roli jejího životního partnera mohl být obsazen kterýkoliv herec, Christopher Lambert zde působí jako hvězda do počtu, jejíž jméno se bude dobře vyjímat na plakátech. Proměna Mariina syna Manuela (hraje ho „Snowboardista“ Nicolas Duvauchelle) z ospalého flákače na šíleného skinheada působí křečovitě a budí pousmání. Claire Denis má na svém kontě zajímavé filmy, které jsme u nás neviděli (Vendredi Soir), i filmy, které se rozhodně do dějin nezapsaly (nudná kanibalská slátanina Miluji tě k sežrání). Loni byl v našich kinech uveden její předposlední film 35 panáků rumu, což nebyla taky žádná velká sláva. Dlužno podotknout, že k Africe má Claire Denis osobní vztah, protože na tomto kontinentu vyrůstala. Reálie jsou – s výjimkou několika málo zajímavých scén – také hlavní devízou filmu. Po Ozonově Útěku (viz recenze v tomto čísle) je to pro mě další zklamání ze země galského kohouta. Tím větší, že místo těchto dvou, vybraných zřejmě hlavně kvůli jménům svých tvůrců, mohly být třeba uvedeny výtečné snímky Welcome nebo První den zbytku tvýho života…

Petr Stránský

hodnocení autora recenze: 40%
hodnocení čtenářů: 52% (11x)
premiéra: 26.08.2010 originální název: WHITE MATERIAL distributor: Artcam

Ohodnotit film:

Slovně hodnotit mohou pouze zaregistrovaní uživatelé. Maximální délka 160 znaků.

Bylo napsáno 0 znaků ze 160.