Kajínek

Akční film je v české kinematografii mrtvý a kriminální film se drží zuby nehty alespoň v televizní tvorbě. Už jen proto bychom možná měli být za Kajínka vděční, vždyť se v něm Jákl snaží oživit žánry, jaké se už mezi producenty nenosí. Jenže snaha není vše a Kajínek není Lavroněnko (a naopak). Snímek se zprvu tváří jako ryzí fikce inspirovaná skutečnými událostmi, snad aby divák, který už má na celou kauzu nějaký názor (nekonvenující s Jáklovým), nebyl proti všemu ve filmu řečenému. Hlavním hrdinou v tuto chvíli není vrah/nevrah, ale advokátka Pokorná (Tatiana Vilhelmová v opravdu podivné blond paruce), která je Kajínkovým případem přímo posedlá a touží po jeho znovuotevření. Jenže s každým krokem se objevuje nová nejasnost a nové pochybení vyšetřovatelů, stejně jako současné hrozby, které chtějí nějaké změně rozsudku zabránit.

Na Jáklovi je vidět, že se podíval při práci do zahraničí, kde nasákl určitými filmařskými postupy, a nyní se je snaží, většinou chvályhodně, dostat do zamrzlého českého filmu. Jenže něco se povede, něco ne a něco se k českému prostředí hodí a něco opět ne. Úvod vypadá jako solidní nápodoba Tonyho Scotta, spousta hraní s filtry, a když dojde na akci, tedy samotnou vraždu, Kajínek (myšleno film) nevypadá vůbec špatně. Jenže pak se přesune do roviny vyšetřování kombinované s prostřihy do vězeňského prostředí a přicházejí těžké direkty na bradu Jáklova úmyslu. Jedním z klasických případů jsou postsynchrony. Ty přicházejí u každého zahraničního herce a bohužel, u nás se nikdo neobtěžuje s tím dělat dabing pořádně. Pokud pomineme špatně zvolené dabéry, zvláště u titulního hrdiny, zvuk tluče do uší tím, jak nezapadá do zvuku scény. Na tohle jsou Češi mistry a Kajínek není nějakou výjimkou. I výběr herců je diskutabilní. Zatímco Konstantin Lavroněnko jako Kajínek působí tak, jak Jákl chtěl, tedy ikonický, charizmatický bijec s takřka ušlechtilými návyky, vlivný právník a přítel Pokorné v podání Boguslawa Lindy je krokem vedle. Není sexy tam, kde by měl být, není hrozivý, kde by měl být... Vyčnívá to o to více, že (nejen) jej válcuje duo bratrů Dlouhých. Michal Dlouhý okusil podobný žánr v Sametových vrazích a zde jako alkoholem prosáklý bývalý policista září a ukazuje, že je prostě jistotou pro každého režiséra. Kdo ale koncertuje, je Vladimír Dlouhý, a to není řečeno kvůli jeho smrti, z jakési zvrhlé slušnosti. Jeho ryze záporná role vyniká několika proprietami (například všudypřítomný vnuk), o něž by někdo méně zkušený tak říkajíc zakopával. Elegantní Dlouhý však do pozice zapadl přesně a každým gestem, pohledem a mnohoznačným úsměvem ukazuje, kdo je tady ta největší šelma.

Jenže pak už začíná ryzí klopýtání. Postava Pokorné začne vypadávat z celého konceptu a najednou nevíte, čí osud sledujete. Lavroněnko sice vypadá titánsky, ale ve svém mlčení zabraňuje jakémukoliv propojení s divákem. A tak pořád posloucháte, jak je Kajínek výjimečný, charizmatický, drsný... ale on pořád mlčí a cvičí, případně připravuje útěk. Jákl se zde snaží o vykreslení mlčenlivého tvrdého muže, který je vždy tak trochu nad věcí a pro svou reputaci „nejsem vrah“ je ochoten obětovat vše. Jenže tady už ve stylizaci ujíždí. Scény, kdy se Kajínek vrací ze samotky a celá borská věznice jej vítá rytmickým bušením do mříží, působí dobře v zámořském béčku a nebo osmdesátkové klasice, ale ne v českém kriminálním thrilleru. Nešťastně pak Jákl zapadá i do poněkud pochybného klišé o ctnostném zločinci a hloupém vulgárním dozorci, který mlčenlivému obrovi plive do jídla. Tato scénka se opakuje několikrát a vyznívá velice hloupě.

Právě tady Jákl definitivně ztrácí odstup od celého případu a ukazuje, že točí všechno možné, ale rozhodně ne film bez ambicí ovlivňovat realitu. Kajínkovi staví mučednický pomník, takřka ikonu, jíž by měl divák uctívat. Podtrhují to závěrečné titulky, které zní apelem k dosažení spravedlnosti, tedy zproštění Kajínka viny. Skoro se to daří, skoro zapomenete, že i kdyby nevraždil, má titulní „hrdina“ na kontě mnoho vloupání, napadení a patřil ke zlaté gangsterské porevoluční generaci. Navíc se Jáklovi film vymyká z rukou kromě morálních otázek i scenáristicky. Dialogy víc a víc šustí papírem a naprosto absurdně vložená, naštěstí jen naznačená, milostná linka působí směšně. Scéna divokého sexu (Alice Bendová asi nebude mít film, kde by neodhalila své bujné vnady) také působí spíše jako úsměvná snaha o český komplexní blockbuster, než aby byla věrohodná. Na druhou stranu, ony dvě skutečně akční scény ve filmu nevypadají špatně a ukazují, že když se Jákl rozhodne věnovat akčnímu žánru, klidně s vyhlídkou na menší záběr a tržby, nemusel pohořet. Celkově je Kajínek nevyrovnaným, mile snaživým debutem, který ale s sebou nese několik hodně vážných pochybení, a to jak filmařských, tak dle mého názoru lidských. Není problém adorovat zločince ve zjevně nadsazených kouscích typu Dannyho parťáků, ale vytvářet moderního mučedníka ze zločince, ať už vrahem je či není, to už je problém. Nicméně to se do závěrečného hodnocení nepromítá, to je na subjektivní úvaze laskavého čtenáře.