22 výstřelů

Charly Mattei (Jean Reno) prožil skoro celý svůj dospělý život jako mafián v městě Marseilles. Hektický život na druhé straně zákona ho však pomalu začínal zmáhat a on poznal, že je nejvyšší čas pověsit kariéru zločince na hřebík. Nějaký čas se snažil žít jako spořádaný člověk. Staral se o svou matku, ženu a dvě malé děti a vše nasvědčovalo tomu, že se mu skutečně povedlo uzavřít svou předchozí životní kapitolou a začít znovu. Ovšem jednoho dne ráno mu jeho minulost nastavila odvrácenou, daleko nepříjemnější tvář. Dvaadvacet výstřelů, které se zastavily až o jeho tělo, mělo být zárukou jeho smrti. Po komplikované operaci se však doktorům povedlo jeho život zachránit a on dostal, díky svému tuhému kořínku, jednak přezdívku L’immortel – nesmrtelný a také celkem pochopitelnou chuť se svým „vrahům“ pomstít.

Základní zápletka (která vznikla dle adaptace knihy The Immortal) není pro pravidelné diváky akčních filmů nijak zajímavá. To ovšem nebyla ani u jiného francouzského akčního filmu – 96 hodin s Liamem Neesenem a jaká to byla parádní akční jízda, u které šlo bez sebemenšího problému vypnout a jenom se oddávat nepřetržitému sledu zajímavých situací. O 22 výstřelech se ovšem dá říct všechno možné jen ne to, že jde o jízdu, která by podobné zápletce slušela ze všeho nejvíce. Problém není ani tak ve stylu, jakým je film natočen. Režisér Richard Berry (můžete si ho pamatovat jako Verneta z filmu Drž hubu!) se totiž celkem snaží snímek každou chvíli obalovat do zajímavých filtrů, uměle zpomalovat záběr všemi možnými způsoby a vybíráním si takových záběrů, které by se hodily třeba do filmů Tonyho Scotta. Jenže mu trestuhodně unikl fakt, že takto natočený film musí mít i nějaké vnitřní tempo, které by ho nedegradovalo na další obyčejnou, byť zajímavě natočenou francouzskou kriminálku, kterých je na našich televizních obrazovkách plno. Berry rovněž nikdy neodolá tomu zabřednout do jakéhokoliv klišé mafiánských filmů. Není ale přitom tak obratný filmař, aby to nepůsobilo buď úsměvně (nikdy však trapně), či velmi nepatřičně.

Ani výběr Jeana Rena jakožto drsňáka, který nemá co ztratit, nebyl úplně šťastnou volbou. Toto je možná až příliš subjektivní soud, ovšem Reno ze sebe, pokud je v hlavní roli, jen málokdy dovede vyždímat skutečně důvěryhodný herecký výkon. Image „čističe“ z filmu Leon se mu za celou dobu nepovede divákům připomenout ani jednou, natož abychom s ním nějak emocionálně soucítili při jeho cestě za pomstou. Posledním závažnějším problémem filmu je jeho stopáž. Ta se jen těsně nepřehoupne přes dvě hodiny a vzhledem k tématu snímku je velká škoda, že se jí nepovedlo stlačit klidně až k devadesáti minutám. Je přitom evidentní, že Berry měl potřebu odvyprávět určitý příběh, ale aby mu jeho složitý konstrukt (který je sám o sobě moc pěkně vystavěn) náležitě vyšel, tak ho musel vyplnit spoustou přebytečného balastu. 22 výstřelů není úplně špatný film, a pokud se omylem ocitnete na opuštěném ostrově, kde budou v jediném kině promítat právě toto, tak z něj určitě kopřivku nedostanete. Jenže s přihlédnutím k tomu, že v našich kinech je aktuálně přetlak skvělých filmů, které je mnohem více záhodno vidět na velkém plátně, zkrátka nelze hodnotit jinak.