Čas

Tak kdypak se dočkáme snímku, který se bude jmenovat Láska, Život, Osud, Cesta nebo Svět? Tedy, ne, že by neexistovaly, ale kdo si je pamatuje? S názvem Čas už Kim Ki-duk těžko může být abstraktnější. Jako by chtěl  obejmout celý vesmír nejenom námětem, ale i názvem, anebo se dokonce nějak podivně zavděčit mezinárodním filmovým festivalům. Co vůbec znamená „čas“ v jeho novém počinu? Není už chlapec trochu moc filozofický? Přiznám se, že jsem po většinu sledování cítil poměrně značné rozpaky. Krásní lidé, krásné obrazy, krásná a jemná hudba, nosná zápletka… a pořád to není ono. Do posledních minut vyprávění, které přinesou vynikající a velmi abstraktní, typicky uměleckou pointu, ve mně hlodal červ pochybností, zda už není na čase se zvednout a věnovat svůj čas něčemu jinému než Času. Byl bych ovšem vůči autorovi nespravedlivý, pointa to skutečně všechno ospravedlní a povýší. Ale o tom nádherném nápadu, který se v mysli musí pořádně rozležet, vám bohužel nemůžu nic prozradit.

Jižní Korea v posledních letech zažívá technologický a ekonomický boom srovnatelný s Japonskem před jednou či dvěma dekádami. Důsledkem zrychleného růstu a životní úrovně je i posedlost novotou a změnami, jež v oblasti lidských vztahů vedou ke zvrácené fixaci na mládí. Kim tady vycítil své téma a vypráví o dívce, která po dvouletém soužití se svým přítelem získá neodbytný pocit, že se mu již omrzela a nutně potřebuje „novou fasádu“. S partnerem se ovšem nedomluví na drobné úpravě poprsí, jako to dělá většina neurotiček. Prostě jednoho dne odejde a nechá si provést drastickou (spíše než plastickou) operaci obličeje, která z ní udělá úplně jiného člověka. Po dobu šesti měsíců přitom svého zoufalého a nechápajícího přítele potajmu sleduje, a jakmile jí sundají obvazy, začne ho pod novou identitou a s mírně změněným jménem balit. A diví se, že jsou okolo toho problémy.

Já se zase divil, proč personál oné kavárny, kde se všichni různě proměnění, na sobě závislí či odcizení hrdinové neustále scházejí, už dávno nemá ochranku a vpouští notoricky potížistické hosty dovnitř. Ale co byste chtěli po abstraktně psychologickém jihokorejském filmu?

Trochu vážněji: Čas je dílo o tom, jak si vytváříme falešné obrazy a nejsme spokojení s tím, jak vypadáme, a neumíme se smířit s přirozeným plynutím života. Že kupodivu nechceme změnu, ale chceme spíš uchovávat to staré, i když si myslíme opak. A že spíše manipulujeme se svými protějšky, než abychom s nimi komunikovali. Z vypravěčského hlediska navíc Čas představuje výjimečný pokus, jak mužský autor ukazuje pohled ženy na muže.

Což je určitě dobrý podnět pro formální analýzu (a pokud si na ni potrpíte, tak tady zažijete ráj), nicméně se obávám, že docela dost divaček může být uraženo tím, co nám autor skrze svůj film sugeruje o podstatě ženské povahy. Kim je totiž soucitný macho, který umí vyprávět o tom, jací jsou mnozí muži odporná prasata a ubozí malí kluci zároveň, ale jakmile – velmi svérázně – líčí ženy jinak než jako oběti, odmítám s ním být na jedné lodi.