Grandhotel

Česká kinematografie má plno boláků, které se objevují zas a znovu: divadelně křečovité herecké výkony, žánrová nevyhraněnost i chybějící pevná umělecká vize. Grandhotel své postpubertální boláky pouze skrývá pod hladkým make-upem videoklipově promazaného střihu a chladně sterilního designu prostředí. V tomto snímku je hodně řemeslného umu a dá se z něj odečíst i snaha o cosi víc, než by byla komedie pro všechny bez rozdílu, a tudíž uzpůsobená nejnižšímu společnému jmenovateli vkusu. Ale vyhnout se nejpodbízivější líbivosti a lidovosti ještě nezaručuje, že výsledkem bude dobrý film. Protože u každé stylizace by mělo být patrné, jaký má účel. V mojí představě to asi měl být romantický příběh uvnitř nehostinného železobetonového a umakartového postsocialistického prostoru; příběh outsidera a amatérského meteorologa, který pracuje v hotelu Ještěd vysoko nad Libercem, ukrývá se tu před světem kvůli traumatu z dětství a neumí říct dívce, do níž je zamilovaný, jak se věci mají. V tomto filmu nikdo není „normální“, a to ani na té základní psychologické úrovni. Mlhavé, nulové či od reality odtržené a papírově vykonstruované motivace a nelidsky nepřirozené reakce zde bolí nejvíc. (Ani nevím, kolikrát jsem si řekl: „A co to má být, jak to, že ti lidé spolu zase mluví nebo proč zase jen tak beze slova odcházejí?“) Fleischman – rádoby humorně bez křestního jména – jí pouze sušenky, dopisy ze zahraničí dává pod postel, zaznamenává teplotu, tlak a rosný bod, vycítí (údajně vypočítá), kdy bude pršet, na vrcholek věže si nosí haldy látek a posluhuje jednomu stárnoucímu německému hostovi, který rád vzpomíná na válku. A to je všechno, čím se tato leklá ryba blumovitá vyznačuje. (Kromě toho, že ji polohraje Marek Taclík, ale to nestojí příliš za řeč.) Ostatní postavy, které ho obklopují, jsou definovány ještě řidčeji, často bývají redukovány jen na jeden fetiš, ale všem chybí jakýkoli vnitřek. Jistěže je i úkolem diváka umět do těchto míst nahlédnout, ale to by k tomu musel být důvod a mělo by být co k nahlédnutí. Jenomže ladění filmu zůstává (zjevně záměrně) podtónované a tlumené, aby vyhovovalo životnímu pocitu lidí, kteří se neumějí pro nic zapálit. Mentalita třicátníků tu odpovídá hluboce zastydlé pubertě, plné mlčenlivé trucovitosti, vrtochů a strachu před sexem a jejich neschopnost komunikovat je tu povyšována na tajemnost.

Grandhotel nakonec vyvolává téměř jediný dojem: že je to divné. Ale být divný je tak snadné a Grandhotel je navíc divný takovým tím ochablým, nezájmovým, nevynalézavě šedivým způsobem, což je podtrženo i zvolenou výtvarnou stylizací s redukovanou škálou barev a industriálně ruchovou hudbou, která nahrazuje drama, i když v obraze nic zásadního neprobíhá. Výsledek se ani vzdáleně neblíží magickému realismu (jako třeba Arizona Dream Emira Kusturicy) ani mysteriu (jaké umí David Lynch). K tomu, aby se představovaný svět před našima očima proměnil v magický, nebo tajemný, musel by buď obsahovat mnoho prvků, jejichž kombinace nás ohromí a povznese na novou úroveň vnímání, anebo by nedostatek informací musel vyvolávat nepříjemný, zlověstný pocit, že uvnitř každodenní reality zbývá něco nepoznatelného a nebezpečného.

Jenomže, komu v Grandhotelu něco hrozí? Chápeme, co vyplňuje každodenní pachtění hrdinů? Co dělají celé dny, vyjma těch pár blbostí, u kterých je vidíme? Co se tady děje tak výjimečného, abychom to mohli nazvat aspoň bizarní a aby slovo „divný“, kterým se častují postavy, mělo jiný význam než ten, že přerostlá unuděná děcka, která nevědí, co se sebou, neumějí najít jiné slovo? Svět, v němž se tady všichni pohybují, nedrží pohromadě a nikdy by nemohl fungovat, je poháněn jen vůlí scenáristů a vztahové vakuum je vyplňováno totálními pseudoproblémy.

Tak jako jiné „hotelové filmy“ (Wendersův Million Dollar Hotel či Svátkovo Blízko nebe) i Grandhotel trpí umělostí a únikovostí od reality, civilizace a současnosti směrem k bezpečnému retru a nicneříkajícímu podobenství. A přitom to tak vůbec nemuselo vypadat. Za námětem totiž stojí spisovatel Jaroslav Rudiš (román Nebe pod Berlínem, comicsová série o nádražákovi Aloisi Nebelovi), který má talent na místopis a dobře odpozorované detaily. Zcela v protikladu k tomu ale film, jehož scénář prošel četnými přepracováváními, nabízí zaměnitelné prostředí bez jakéhokoli genia loci a z Rudišovy poetiky zbyly jen nepřevoditelné literární hlášky, které na plátně znějí víc než dutě. (Nejhorší je v tomto ohledu notně prostříhaná role Ladislava Mrkvičky coby Němce Franze.)

Grandhotel spadá mezi další české filmy od mladých režisérů, jejichž hlavní postavou je chcípák, kterého máme „prostě jen tak jako“ litovat. Tady samozřejmě někde klíčí moje nedůvěra k podobnému typu produkce, protože mi neumožňuje ani identifikaci s hrdinou (jelikož se necítím být chudáček zneužívaný lačnými a akčnějšími ženami), ani analyticky distancovaný pohled do jeho nitra (protože žádné nemá).

Komu je ale potom dílo určeno? Podle dosavadních výsledků testovacích projekcí se prý nejvíc líbí šestnácti- až osmnáctiletým dívkám, které chtějí jít na vysokou, opustily čtení BRAVA a Cosmogirl, ale zatím ještě nepostoupily ve svém rozhledu o moc dále. Těmto tvorům připadá film romantický a není třeba proti tomu nic namítat. Grandhotel je svým trousením mouder o životě opravdu o krok dál za dívčími časopisy a herci v něm také vyhlížejí mnohem inteligentněji než postavy, které jsou nuceni hrát. Vždycky je tu strašně poznat rozdíl mezi scénami, kdy odříkávají předepsané dialogy, a těmi, kdy jim bylo dovoleno improvizovat, neboť to dění hned ožije a postavy začínají být již téměř sympatické. Nikdy to však nevydrží dlouho.

Slovy klasika: Když tenhle výlet na Ještěd srovnám s výletem na Kokořín… Raději nedoříkávat. Z mučivého sledování Grandhotelu jsem si odnesl akorát opětovné poznání, že Klára Issová je krásná. Ale raději bych si to potvrdil u nějakého úplně jiného filmu.