Hadi v letadle

Plazí se jich po tomhle světě téměř tři tisíce druhů a patří k rodu predátorů, kteří vzbuzují  hrůzu a odpor. Jenomže to jsou právě ty ingredience, které ve filmových producentech vyvolávají tetelivé chvění, neboť tu větří výživné hororové drama. Divák je totiž zvláštní tvor, který se sice pro jistotu vyhne obloukem i přejeté užovce, ale za pořádný nářez hadích monster na filmovém plátně (z nichž se mu zvedne žaludek, který vrátí právě zkonzumovaný popcorn zpátky do pytlíku) ještě rád zaplatí. Proto každý producent dbalý svého konta do hadů půjde, když mu to příběh (a ochránci přírody) jen trochu dovolí. 

Takoví normální zabijáci

A tak si s nimi své prožil Indiana Jones (Dobyvatelé ztracené archy), Kleopatra i zajatci Hadího ostrova, zdopovaná Mamba se snaží likvidovat nepohodlnou manželku a k vidění je i hadí maso typu Chřestýši útočí a Hadí stisk, kde se do bezbranných obětí zakusují armádním výzkumem vylepšení a nezastavitelně vraždící hadí mutanti. Svoji kořist tihle rození zabijáci usmrcují buď jedem, nebo pomalým rdoušením a polykají od hlavy vcelku až do velikosti dospělého Jona Voighta  (viz Anakonda). Většina z nás tyhle studenokrevné plazivce s mrtvým pohledem opravdu nemusí, někteří při pohledu na jejich šupinatá těla a rozeklaný jazyk rovnou kolabují. A protože se rozlezli téměř po celé zeměkouli, kdo chce mít jistotu, že na ně nenarazí, ten se musí uklidit až někam do mrazivých plání Antarktidy. Donedávna jste se ovšem mohli cítit poměrně bezpečně i v letadle. Jenomže to se zásadně změnilo, když se našel úplatný zmetek, který nějakých 450 vybuzených kousků vypustil deset kilometrů nad oceánem v zavazadlovém prostoru letu číslo 121 společnosti South Pacific Airlines.

Hadí horor – klasické béčkové téma

V klasických zvířecích hororech řádí buď sóloví agresoři (žralok, grizzly), nebo celé roje či hejna predátorů (pavouci, včely, pirani). Většina těchto opusů (Hitchcockovi Ptáci jsou výjimkou, která potvrzuje pravidlo) má podobně vystavěné, snadno předpověditelné a logiku i reálie zpravidla ignorující příběhy s minimem smyslu- plných dialogů. A také používá obdobných klišé a triků, obejde se bez velkých hereckých výkonů a svůj věhlas zakládá na dlouhých, brutálních a detailně naturalistických sekvencích, kde většina castingu postupně natáhne brka, silnější jedinci prchají z kina a slabší nátury bezmocně blinkají do klína. Jsou to filmy, které neaspirují na oscarové vavříny a festivalová ocenění, ale v podstatě hrdě se hlásí ke své mateřské béčkové kategorii, která rozhodně nemusí být vždy pejorativně chápána jen jako pokleslá periferie filmové tvorby.

Téměř vše (!) z výše uvedeného platí i pro hororový thriller Hadi v letadle, který se zřejmě nebude promítat pasažérům transkontinentálních letů a po jehož zhlédnutí už nikdy nebudete bezstarostně močit do záchodové mísy.

Celý příběh v titulku

Není mnoho filmů, jejichž titulek tak pregnantně vyjadřuje celý obsah. Tenhle opus opravdu je výlučně o hadech v letadle a vše ostatní je tomu podřízeno. Vše, co je v něm „navíc“,  vychází z faktu, že bestie je třeba do aeroplánu přece jen nějak dostat, a tak je hadí tanec uvozen letmo nahozeným příběhem turisty Seana Jonese (Nathan Phillips), který se prohání po Havaji na motorce a připlete se přitom jako svědek k brutální vraždě. K soudu do L.A. ho má dopravit agent FBI Neville Flynn (Samuel L. Jackson), jenomže přežít tenhle let z Havaje nebude rozhodně žádná havaj.

A tak řiďounký příběh nezadržitelně (i když to trvá nějakých dvacet minut) spěje k tomu, o co tady jde: Dlouhému hadímu masakru na palubě téměř neovladatelného letadla. Místo fanatických teroristů ovšem útočí korálovcovití, zmijovití, chřestýšovití a také jeden výstavní škrtič a proti nim stojí Samuel L. Jackson, který si tenhle film vybral a taky si ho ve své obvyklé formě užívá. Zejména ovšem poté, kdy New Line Cinema vyslyšela hlas fanoušků žánru, přitlačila na pilu a dotočila sérii ostřejších sekvencí, kde si konečně mohl od plic „zafuckovat“ (a ne že by neměl proč). V důsledku tohoto rozhodnutí zařadil režisér David R. Ellis, který pracuje se standardními stereotypy ohrožených cestujících (žena s dítětem, žena s psíkem, nadržení zamilovaní, odvážná letuška, páprda, se kterým to nemůže dobře dopadnout), i některé peprnější scény, jako je zákus plaza do dívčího ňadra či pánského přirození, jejichž divácký prožitek může být u citlivějších jedinců až bezprostředně fyzický (byť se lecčemus můžete i sem tam usmívat).

„Jsem klasický béčkový film, který si nehraje na nic jiného, než říká jeho titulek, tak po mně nechtějte víc,“ vzkazuje čestně tenhle hororový hadí opus všem zájemcům. Má to tu výhodu, že když už se rozhodnete, víte, do čeho jdete.