Candy

Candy je dívka a candy je heroin. Obojí miluje Dan a oba pro změnu milují jeho i sebe navzájem. Milostný trojúhelník, jak nám ho ve svém režijním debutu představuje australský divadelní veterán Neil Armfield, nemá řešení a není ani zvlášť originální. Jak by také mohl být. Dva mladí milenci, točící se na centrifuze pouťové atrakce i životní nedospělosti, vystoupit nechtějí. A když chtějí, už nemohou, jak trefně komentuje jejich starý přítel, dodavatel i svérázný filozof drogové závislosti Casper (jako vždy brilantní Geoffrey Rush). Jejich opojná touha sdílet všechny prožitky společně a umocnit je heroinem má proto nevyhnutelně obvyklý průběh. Když se radost stává potřebou, nastupují do života mladé dvojice známé atributy podobných situací – prostituce, krádeže, podvody... Příběh rozdělený do tří kapitol – Nebe, země, peklo – ovšem naznačuje, že víc než „tradiční průběh závislosti“ zajímala režiséra láska, v jejímž jméně se dvojice změnila v trojici. Neboť peklem tu není život bez heroinu, ale život bez lásky, a ať jsou jakkoli odstrašující scény např. předávkování či pokusů o abstinenci, které mohou sdílet, daleko smutnější je poznání, že z trojice nelze udělat dvojici, ale jen tři oddělené jednotky.

Román (pravděpodobně autobiografický) Lukea Daviese, který spolu s režisérem napsal i scénář, v češtině nevyšel, a lze se proto jen dohadovat, jak vypadala předloha, jisté ale je, že se tvůrci snažili o maximální civilnost a autenticitu. Armfield odmítá vytloukat z tématu lacině dramatický kapitál, vyhýbá se jak idealizaci, tak syrové naturalističnosti a své hrdiny  vlastně jen s objektivizujícím zájmem pozoruje. Jeho důsledně úsporná a zdrženlivá realizace sice se zvoleným přístupem dokonale ladí, zavádí ovšem tvůrce do slepé uličky všech dobrých úmyslů – totiž až k hranicím diváckého nezájmu. Těžko se tomu ale vyhnout v okamžiku, kdy autoři hraného filmu nenabízejí publiku postavy, na něž by mohlo nějak citově reagovat, a jejichž osud by je tudíž oslovil. Ne že by to nebyla škoda – už proto, že podobně poctivých a s upřímnou touhou natočených snímků nevidíme mnoho. Navíc jak Heath Ledger, z jehož perspektivy je příběh vyprávěn, tak Abbie Cornishová hrají své postavy s tichou intenzitou, jež některé jejich scény činí až pamětihodnými – efekt jejich výkonů ovšem tak trochu zaniká v přitlumeném a dramatur- gicky nevyváženém vyprávění, zbaveném jak emocionální působivosti, tak potenciálního apelu.