Ďábel nosí Pradu

Ať už máte ke světu módy a módních časopisů vztah slintavě obdivný anebo podezíravě zdrženlivý, komedie Ďábel nosí Pradu potvrdí vaše nejhlubší sny i obavy. Je to věru podivně úchylná záležitost, tohle exkluzivní království, v němž barva pásku znamená všechno a tvar sukně se bude posuzovat se stejně smrtelnou vážností jako nové výsledky výzkumu léčby rakoviny. Lze ale jednoduše ohrnout nos nad něčím, co kolem sebe roztáčí miliardový obchod a s podivně pokřivenou logikou tak potvrzuje pocit důležitosti, který kolem sebe tahle privilegovaná sebranka šíří? Morální dilema hodné nudné sociologické studie – anebo zábavné, jízlivě satirické podívané, jíž nepřehlédnutelnou váhu dodává skutečnost, že vznikla podle stejnojmenného bestselleru (2003) Lauren Weisbergerové, která, stejně jako její hrdinka Andrea, strávila nějaký čas ve funkci asistentky šéfredaktorky prestižního módního časopisu. A podle všeho se jí tam nelíbilo...

Technická poznámka, než budeme pokračovat: Je-li to pro koho důležité, ten časopis se jmenoval Vogue, ta šéfredaktorka Anna Wintourová, a jste-li Američan a zasvěcený, prý si užijete ještě daleko víc.

Ale i my, kteří z módních časopisů známe sotva název a oblékáme se uvážlivě a podle svého, si přijdeme zdravě na své. Tedy většinu času, neboť pravda je, že samotný příběh je natolik staromódně mravoučný, že by mu vytkli málo originality i ve 40. letech –  čestný, talentovaný mladý člověk, lákaný osidly moci, slávy, úspěchu a ocitající se až na pokraji zrady vlastních ideálů, aby nakonec... Frank Capra, znáte to. Nechci prozrazovat, ale je snad úplně jasné, co bude dál, jasné od první chvíle, kdy se poněkud přírodní (ale stejně velmi pohledná) absolventka žurnalistiky Andrea Sachsová probírá svými sociálně laděnými články, aby vzápětí zamířila na pracovní pohovor do největšího módního časopisu (když tam vydrží rok, všechny dveře prý budou dokořán, hm). Pokud ovšem tyhle výchovné morality kdysi v pradávnu fungovaly, bylo to proto, že byly naivně a pateticky upřímné, což Prada tedy opravdu není. Respektive je, ale pozdě a ne úplně dobře. Zmátla jsem vás? Nerada. Zkrátka, jde o to, že cesta, kterou Andrea během svého „módního“ roku projde, je předvídatelná, v podstatě banální a nadto i nenápaditě pojednaná. Bez replik typu: „To už není ta Andrea, kterou znám“ bych se šťastně obešla, už proto, že jsou co do duchaplnosti v přímém rozporu s první více než hodinou filmu, která je jedním slovem báječná. Už dlouho jsem se tak nepobavila (a doufám, že to nesouvisí s tím, že jsem šéfredaktorka) – to proto, že je-li kdo hvězdou a smyslem celého filmu, není to nebohá Andrea, ale Meryl Streepová v roli šéfové fiktivního módního časopisu Runway, ženy, z níž by se rozklepala kolena i zkušenému zupákovi na vojně. Jen s tím rozdílem, že její Miranda Priestlyová nikdy nekřičí. Naopak. Požadavky, které klade na své asistentky (Andy je až druhá), jsou až sadistické (zkuste sehnat do tří hodin nevydaný rukopis nového Harryho Pottera) a její vyrovnaným pološepotem pronášené repliky by slabší povahy přiměly k rituální sebevraždě. Zdálo by se, že Andy, titulovaná dlouho po vzoru komornických Jeanů jako „nová Emily“, s tímhle panovačným monstrem nemůže vydržet, tím spíš, že Miranda vzbuzuje v celé redakci stejně panickou hrůzu jako nábožný obdiv a nikoho ani nenapadne, aby vyděšené novicce, navíc otřesně oblečené, nějak poradil. Ale všeho dočasu a Prada navěky.

Zkrátka, pokud vykulenýma očima Andy sledujeme celé to módní běsnění, defilují před námi scény rychle, elegantně a smrtelně vtipně a člověk ani nevzdechne na to, že jde v podstatě jen o sled scének. Koneckonců, kdo už by měl točit módu a situační humor lépe než David Frankel se svou zkušeností se seriálem Sex ve městě (co ho naučilo Bratrstvo neohrožených, o tom můžeme jen spekulovat). Streepová je fenomenální a Stanley Tucci v pozici módního redaktora Nigela neodolatelně sarkastický. Jediný problém hlavních rolí je bohužel s jinak talentovanou Anne Hathawayovou,

jež je Mirandě nepříliš důstojnou protihráčkou, dílem i vinou scénáře, který jí nedává prostor k tomu, aby si vyvinula výraznější osobnost a divák se s ní více identifikoval (což by bylo vzhledem k cestě, kterou scenáristé zvolili, velmi vhodné). Pročež logicky dochází k tomu, že když film po dvou třetinách začne výrazněji řešit její upadající soukromí, zalidněné postavami bez výjimky placatě jednorozměrnými (zvlášť „pozoruhodný“ je v této souvislosti její kuchařský přítel, v němž je méně života než v jeho sendvičích), tempo vyprávění i zájem diváka prudce uvadají. Takže je velmi úlevné, že poslední slovo má zase Meryl Streepová – a jestli si za svou Mirandu nevyslouží alespoň oscarovou nominaci, ví bůh, že na protest přejdu k Jitexu Písek.

Hodnocení? Velmi nesnadné. Film: 60 %. Streepová: 100 %. Takže nakonec pěkně zbaběle...