Resident Evil: Afterlife

Možná, že na těch Andersonových řečech o revolučnosti Cameronova 3D systému něco bude. Resident Evil: Afterlife totiž vypadá opravdu výborně. Režisér navíc ukázal, že ví, jak s prostorovým obrazem pracovat. Výsledkem je po vizuální stránce vycizelovaný film, u kterého budete mlaskat blahem.

Ale co příběh, nezapomnělo se na něj? Dobrá zpráva je, že nikoliv. Anderson jako scenárista očividně sérií žije a svou vizi, která se v lecčems herní předlohy drží a v ledasčem od ní odchyluje, tlačí stále vpřed. Činí tak s lehkostí kluka s fantazií. Očividně si užívá všechny možnosti, které mu svět Resident Evilu nabízí. Omezen je jen vlastní představivostí, což má sice občas za následek, že pozapomene na logiku, ale nudit vás rozhodně nebude.

Děj již tradičně začíná tam, kde skončil předchozí díl. Alice (Milla Jovovich) nachází souřadnice, kde má být místo bez nákazy – Arcadie –, ale objevuje jen prázdné pobřeží. Během dalšího putování, tentokrát do zničeného Los Angeles, narazí na skupinu přeživších, se kterými spojí síly, aby se všichni dostali do bezpečí. Jenže to, co se zdá jako záchrana, může být ve skutečnosti jen další lest prohnané korporace Umbrella. S tou má totiž Alice stále nevyřízené účty.

Do děje se vrací celá řada postav z minulých dílů. Nejvíce prostoru dostal záporák Wesker, kterého znají jak fanoušci herní předlohy, tak diváci filmového Zániku. Tentokrát se Wesker ukazuje jako velmi nezdolný protivník a můžete si být jisti, že za to může opět T-virus.

Jsou tu samozřejmě i zombíci. Na scénu přicházejí nové druhy a jsou jich opravdu spousty. Vrcholným překvapením je ovšem monstrum s názvem Axeman (Sekerník), které vychází z herního předobrazu, ve hře se ale monstrum jmenovalo Executioner (Kat). Tahle postava se opravdu povedla a vnáší do filmu atmosféru konkurenční herní/filmové série Silent Hill.

Anderson vůbec překvapuje kombinací nálad. Chvíli je Afterlife čistokrevným akčním snímkem, pak se noří do vod survival hororu, následně tu máme cyberpunk a nechybí ani postkatastrofická sci-fi. Všechny žánrové styly se tu mixují a prolínají. Výsledkem není zmatek, ale nadupaná podívaná, která jednoduše baví.

Narazíte ovšem i na slabá místa. V příběhu jsou situace, kdy je přání otcem myšlenky. Anderson potřeboval zbavit Alici nadpřirozených schopností a vyřešil to jedinou injekcí. Podobných okamžiků je tu více. Bez ohledu na logiku se tu během chvíle odehrávají věci, jejichž jediným cílem je připravit půdu pro nadcházející scénu. A místy to opravdu bije do očí. Ještě více zamrzí, že se zde objevuje snad největší „vykrádačka“ Matrixu. Wesker je jasnou kopií agenta Smithe – včetně brýlí a mimiky. A zpomalené uhýbání kulkám jen dojem kopie potvrzují. Díky těmto dvěma věcem ztrácí Afterlife nárok na maximální hodnocení.

Jinak lze o filmu hovořit v superlativech. 3D kamerový systém odvádí vynikající práci, stejně jako zapojení vysokorychlostní kamery (200 snímků za vteřinu), která umožňuje úžasné zpomalení scén. Vizuální stránka je místy dech beroucí. Speciální efekty s ní drží krok, což oceníte zvláště tehdy, pokud jste u Zániku skuhrali nad mizernými zombie psy a dalšími excesy.

Resident Evil: Afterlife je stejně dobrý jako první díl. Je samozřejmě jiný, hektičtější, 3D, bombastičtější, ale zároveň ctí dějovou linii. Navíc si nechává tradičně otevřený konec. Za sebe můžu říct, že je to ten typ filmů, které mi připomínají, proč rád chodím do kina.